Už
pan Čapek prózu tvořil,
jak kaktusář se vlastně stvořil.
Nejdřív sbíral kakty mírně,
pak však zblbnul, a to silně!
Dodnes není vědě známo,
dodnes není nikde psáno,
jestli je to nemoc duše,
či snad hlava za to může.
Přestaňme však s těmi hecy,
a přejděme rovnou k věci.
Kaktusářské nemluvně,
zrodilo se následně:
Jak říkával starý Frič,
rozum, ten je rázem pryč,
daruješ-li kaktus s květem,
ať dospělým a nebo dětem.
Květ kaktusu, to je klasa,
kdo ho zřel, ten řekne – krása!
barvy lesklé, svěží, čisté,
všem se líbí, to je jisté.
Kdo už kaktus na okně má,
ke sežene další, dumá.
Druhý koupí, třetí dostane,
nakonec té vášni propadne.
Z hodných žen se stanou Fůrie,
„neodstrkuj ty mé fuchsie!“
Rozmysli se, čas máš krátký,
půjdu já, a nebo ty bodláky!“
„Kaktusy máš v ložnici,
na skříni i v lavici,
v předsíni, i kuchyň zdobí,
na mou duši, to mne zlobí!“
Kaktusář teď čelo vraští,
hlava už mu z toho třeští,
Pak se náhle nápad dostavil,
pro kakty si skleník postavil.
Zas to není ženě kvůli,
„přetrhla bych tě snad v půli!
Když máme tak hezký skleníček,
co by v něm bylo rajských jablíček!“
|
 |
Kaktusář se však už nedá,
zajal jej svět kaktusů.
„Kdo mi na ně šáhne, tomu běda,
A dost už toho rámusu“
Ženě v hlavě zlost jen víří,
pak však s osudem se smíří
„Raděj ať má dva skleníčky,
než aby sedal u skleničky.“
Dokonce jsou známy případy,
že i žena se k nám přiřadí.
Pikýruje, roubuje a přesazuje,
pak s námi i květy obdivuje.
Kaktusář má teď už klid,
touží krásnou sbírku mít,
pěstuje své rostlinky,
hledá vzácné novinky.
Skleník se mu zvolna plní,
kaktusy se v slunku sluní,
skvělé barvy tu teď hýří,
to už každou ženu smíří.
Cereus svou hlavu zdvíhá
dlouhé trny – jeho pýcha,
bílý vlas mu z těla roste,
obdivuji ho snad posté.
Magnificus modrošedý,
vážně v květináči sedí.
Aztekium z říše Inků,
raritou je drahou, synku!
Sbírka roste v plné kráse,
návštěvník své oko pase,
v němém úžasu tu stojí,
pak se jejich zraky spojí.
Kaktusář se trochu usmál,
kaktus s hezkým květem vybral,
a než přešel jeden rok –
zrodil se nám další CVOK. |
