20. 2. – 16. 3. 2008
Úvod
Za svého krátkého cestovatelského života (od r. 1999) jsem
Baja California navštívil 3x. Při každé cestě jsem hledal
Echinocereus lindsayi. Nikdy jsem tento šperk mezi
echinocereusy nenašel. Nyní jsem si dal závazek. Z Baja
neodjedu, dokud to nenajdu. Pro popis strastí i slastí,
které nás po této cestě doprovázely, používám kompilaci z
deníku Pavla Randy, ze svého deníku a z vlastních chatrných
vzpomínek. Tak jsem docílil zhruba 60% jistoty, že vše, co
je v deníku psáno, je i pravdou. (Pavel Pavlíček)
Naše cesta započala 20. února 2008 odletem z
Prahy přes Frankfurt do Los Angeles, kde jsme si u firmy,
která je specializována na přeshraniční zápůjčky aut,
vyfasovali dvě auta pro 4 a 7 osob. Bylo nás jedenáct, jak
lze z prostého součtu usoudit, a to: Libor Kunte, Pavel
Pavlíček, Václav Jakubec, Míra Černý, Pavel Randa, Luděk
Šubrt, Mária a Vlasta Lukešovi, Jarda Bittman, Pavel Čejka a
Vladimír Šamalík.
Stavujeme se v marketu pro zásoby, pivo, led
a termobox, a kolem San Diega míříme do mexického městečka
hříchu Tijuana (sem prý míří ze severu hordy sexuchtivých
amíků a z mexického jihu pak míří mnoho dolarů chtivých
černovlasých krasavic lehčích mravů).
Hranice projíždíme bez toho, že by si nás někdo z personálu
všiml. V Tijuana, už dlouho po půlnoci) odbočujeme podle
hranic doleva, projíždíme městem Tecate, kde se vyrábí dobré
stejnojmenné pivo. To nás provází po celé cestě, ale v rámci
nutnosti dodržování pitného režimu jsme nepohrdli ani jinými
značkami, jmenujme třeba Carta Blanca, Modelo, Corona,
Pacifico, Dos X, ale třeba i Bohemia!
Asi ve tři hodiny ráno nacházíme dost provizorní místečko na
kemp a uléháme k menšímu odpočinku. S rozbřeskem vstáváme,
balíme stany a v pohybu snídáme. Kde se vzal, tu se vzal,
přichází domorodec s měkkým srdcem z nedalekého stavení, s
termoskou výživné kávy. Luděk ještě stačil oběhnout přilehlé
kopečky. Měly by tu růst Ferocactus orcutii nebo Ferocactus
cylindraceus, ale nic. Pavel P. před odjezdem poděkoval
domorodcům několika doutníky.
21. 2. – druhý den
Trasa vede přes Ensenada. Cestou 2x stavíme, poprvé v
krajině kde jsou obrovské kameny. Na kopečku fotíme nějaké
Dudleya, Agave a Opuntia. Na další
zastávce u zdi domku na záhonu Aloe vera, rozmarýn a
Trichocereus. U stánku hodláme zakoupit pytel pomerančů, ale
podle ochutnavačů nejsou nic moc a ještě drahé. Dobré spíše
pro vyšťavení na jouce. Anebo pro pitomý amíky, co nejdřív
kupujou a až potom chutnají. Takže nebereme a dále kupujeme
pomeranče a jiné ovoce raději jen v marketech.
Vjíždíme do Ensenada a hledáme kde se dobře
najíst. Po krátkém hledání, shodou šťastných náhod narážíme
na restaurant Ocean City kde za pobaveného pozorování
asijského personálu po platbě 73 pesáků může každý sníst, co
se do něj vejde. Je tu od brambor až ke zmrzlině vše.
Po několika chodech, dobře preventivně
přejedeni, vyrážíme dále na jihovýchod. Personál vyhlíží
méně pobaveně, než na začátku. Třeba jen Venca Jakubec jim
snědl více jídla a vypil více oranžády, než jsme zaplatili
všichni dohromady.
Naším dalším cílem je město San Felipe na
východním pobřeží Cortezova moře (jinak také Californský
záliv). Zastavujeme u kopečku, kde vidíme sudy Ferocactus
cylindraceus. Vracíme se na hlavní, kde nás čeká první
kontrola, vojáci v černých kuklách se samopaly. Protože v
tuto chvíli máme jiné starosti, než pašovat drogy nebo
zbraně, s úsměvem a mávnutím ruky nás posílají do háje.
Po chvíli se vpravo od cesty na svazích
objevují asi půlmetové Ferocactus acanthodes /
cylindraceus, to se musí vyfotit, proto stavíme. Rostou
tu i Echinocereus engelmannii, Mammillaria dioica,
nacházíme dokonce i kristátu. Opuntia a Dudleya
sp. rostou všude, tak to ani nezmiňujeme. Populace
ferokaktusů nás pak provázejí na svazích po obou stranách
podél cesty.
Stavíme tedy až kousek od městečka Valle La
Trinidad. Tady jsou snad stovky Ferocactus acanthodes,
spolu s mohutnými Agave. Protože se blíží večer je
třeba najít tábořiště. Vyjeli jsme z kopců do rovinaté
krajiny, po chvíli zastavujeme na velmi pěkném plácku. Dříve
než vylezeme z aut, jsme obklopeni celou četou vojáků. Libor
šprechtí španělsky rychleji než četař, a tak vojáci raději
rychle odjíždějí. My můžeme spokojeně zakempovat, nasbírat
dříví a při setmění už plápolá náš první ohýnek. A že jich
ještě do konce naší cesty bude! Nacházíme se nedaleko El
Allianza la Producecion.
Ještě poznámka Pavla ke kempování:
Pokud to jde, vždy se snažím najít dobré místo pro kempování
za světla. Pravdou ovšem je, že v těchto zeměpisných šířkách
se stmívá brzy a rychle. Takže místo je třeba najít do sedmé
večer – a to už jsou jen zbytky světla. Posbírat dříví,
posedět kolem ohýnku, popít pivečko nebo tequilu, poklábosit
o tom, co jsme za den viděli. To vše přispívá k pohodě při
cestování. Také dobré vyspání v příjemném, plochém místě má
svůj vliv na pohodu příštího dne. Některé skupiny tento styl
odmítají, v neustálém spěchu stíhají více lokalit, více
semen, více kilometrů. Pak slyším zvěsti o nervozitě,
hádkách, nepříjemnostech. Já trvám na tom, že jsme na
dovolené, nikoliv na útěku.
Konec 1. části
|
