Vykradli jsme pro vás...
|
|
Seznamovat kaktusáře a s nimi spřízněné „zelináře“ s Lídou a Pavlem je zbytečným kopáním do otevřených vrat. Mohl bych vyzdvihnout jejich obrovské zásluhy o rozvoj kaktusářství u nás, poblahopřát jim do dalších let mnoho elánu atd., ale jak znám Pavla, řekl by mi: „To si nech na schůzi, vole!“ Začátkem osmdesátých let jsem začal uskutečňovat svůj již druhý pokus stát se kaktusářem. V té době už byl Pavel Pavlíček mezi kaktusáři pojmem, a Chrudim proslavená po celé republice díky zdejšímu mimořádně činorodému spolku kaktusářů. V roce 1982 vybuchla v mnoha poštovních schránkách po celé republice časovaná bomba v podobě čtyřicetistránkového nabídkového katalogu semen a kaktusářských potřeb. Nevím jak tahle aktivita mohla uniknout pozornosti jinak bdělých soudruhů, protože se jednalo o typický pokus prezentace kapitalismu v podmínkách socialistického hospodářství. Kdepak byl ještě v té době Gorbačov se svojí perestrojkou? Semena jsem samozřejmě z Chrudimi kupoval od samého začátku, ale někdy na počátku léta roku 1984 jsem poprvé zatoužil vyrazit na místo činu. V Chrudimském muzeu (asi?) byla tehdy výstava kaktusů a sukulentů, spojená s možností návštěvy sbírky u Pavlíčků. Vydal jsem se tedy do krásného města Chrudimě, abych poprvé v životě spatřil na vlastní oči alespoň jediný exemplář Obregonia denegrii a Pavla Pavlíčka. Když jsem vydupal ten kopec, lilo pořád jako z konve a v chrudimských ulicích to vypadalo jako po nějaké průtrži mračen. Pavlíčků dům jsem minout nemohl, protože po jeho zahradě běhala spousta šílenců s krabicemi a taškami, do nichž ukládali vzácné rostliny, nabízené jim ze zeleninových přepravek, stojících v mokré trávě. Pana Pavlíčka jsem poznal snadno. Hubený chlapík s plnovousem pobíhal ještě rychleji než ostatní, s každým se na chvilku zastavil a prstem ho nasměroval na tu správnou bednu, načež na chvilku zmizel ve skleníku, přistavěnému u domu. Takže pana Pavlíčka jsem měl z krku…
|
