Speciální číslo AZETu

Vážení přátelé, brněnská organizace Astrophytum oslavila velmi významné výročí založení - 80 let. Součástí oslav je i Speciální číslo AZETu, jehož první číslo vyšlo v roce 1970, tehdy ale pod názvem Astrophytum - zpravodaj. Vydavatelé našim novinám poskytli laskavé svolení, abychom cestopisné články z tohoto speciálního čísla publikovali i v našich internetových novinách. Takto se hezké příběhy našich cestovatelů dostanou opět k dalšímu okruhu čtenářů a zároveň tím zpopularizujeme tento velmi zajímavý brněnský zpravodaj(pp).
 

---

Brněnský kaktusář v Argentině

V Argentině jsem byl na nalezištích kaktusů celkem po měsíci v roce 1997 a 2004, vždy v lednu. Byla to dobře využitá doba díky výborné přípravě trasy ing. J. Odehnalem, s nímž a dalšími kolegy jsem zde cestoval. Po stanovení trasy a po výběru seriózních, skromných a nepříliš líných spolucestujících kaktusářů, je dalším důležitým úkolem najit a najmout vhodné auto. Poprvé jsme měli Fiat Uno, s nímž jsme projeli nejen Argentinu, ale i Bolivii, po druhé terénní Nissan s náhonem na čtyři kola. I s tímto terénním vozem jsme občas za monzunového deště těžko projížděli po výrazně lepších cestách, než byly před sedmi léty.

Asi nás mě Pán Bůh rád, že jsme s Fiatem projeli první expedici, i když po příchodu monzunových dešťů na bolivijském Altiplanu ve výšce kolem čtyř tisíc metrů jsme nemohli projet brodem přes řeku a museli se vrátit mnoho set kiometrů zpět. Projeli jsme ale brodem u Knucho Ingenio v Bolivii. Po deštích se řeka rozvodnila a my stáli na jižní straně a chtěli na druhou. Tak jsme z auta vylezli a vjeli do řeky. Jenže nebyo možné přejet přes kameny, tak jsme s Vaškem tlačili. Jenže mezitím natekla voda do fiátku a zhasl motor. Naštěstí Jožka bystře zareagoval a ihned motor nastartoval znovu, takže voda nestačila natéci výfukem do motoru. Tak jsme vyjeli, sice my tlačitelé zcela mokří, protože jsme do té vody při tlačení spadli. To bylo při 5-10°C a tak jsme museli sušit. Protože to šlo špatně, tak jsme využili dehydratačního účinku alkoholu vnitřní aplikací. To byla stejně zajímavá cesta; protože má Fiat Uno benzinovou nádrž dole před motorem, a protože jsme jezdili i tam, kam by si jen málokdo troufl s traktorem, tak jsme ji třikrát prodřeli. Nejen třikrát prodřeli, ale i třikrát opravovali, ale myslím, že prosakuje dodnes.

Při první cestě jsme se živili převážně jako samozásobitelé, vařili hlavně polévky a spali ve stanu, Vácav Šeda v autě. Při druhé cestě jsme už spali převážně v ubytovnách, často nevalné kvality a živili se v bufetech. Venku jsme spali pod širákem jen několikrát a téměř vždy nás déšť zahnal do auta, kdežto Milan Kuman a Jano Beliancin přežívali v těchto případech ve stanu.

Před cestou skrz Quebrada del Toro jsme hledali nocleh v městečku Rosario, téměř v nížině, kde se pěstoval tabák. Městečko nebylo výstavné, řádil tam monzunový déšť a tak obyvatelé postávali ve vchodech domů a bylo jim dobře. Nám však dobře nebylo, protože jsme nemohli nalézt nocleh. Stále nás někam posílali, pak zase naopak, a tak jsme už byli zcela promoklí. Nezbylo, než jednoho uchopit za ruku, aby nás tam dovedl. Byl to ten polorozpadlý dům uprostřed ulice. Na pokoji jsem konstatoval, že tady určitě dostaneme svrab, či jinou prašivinu, protože povlečení nebylo asi dva roky převlékané, pokoje zatuchlé a podle mého názoru tam alespoň měsíc nikdo nespal. Milan, jako významný lékař, však rozhodl, že vlastně sám potvrzuji, že svrab dostat nemůžeme, protože ten po 13 dnech bez potravy uhyne hladem. Tak jsme na těch postelích ve spacácích přespali a až dodnes vypadáme tělesně zdravě.

Za den jsme projeli Quebrada del Toro, kde je dnes asfaltová silnice, kdežto když jsme tam cestovali s Fiatem, byla cesta kamenitá a přes brody. Pod vrcholem stoupání, ve výšce asi 3700 m však tak jak před léty pršelo se sněhem. Tam se nachází San Antonio de los Cobres, tedy Svatý Antoníček od mědi. Než jsem poznal poušť Atacama v Čile, domníval jsem se, že takto vypadá peklo - tehdy jen plechové baráky horníků a krajina zcela bez vegetace. Ale i tam, kde nic pořádného neroste se vyskytují kaktusáři a vždycky něco naleznou, zde např. Echinopsis leucantha, v průsmyku na konci Quebrady to byla Soehrensia nivalis, před léty jsme ji viděli kvést pokrytou sněhem.

Na cestách nás však neohrožoval jen svrab, ale i vyšší moc. Při první cestě jsme projeli krásnou Questa de Miranda, tj. dlouhou trasu do hraničních hor mezi Argentinou a Čile. Také podruhé jsme našli stejné místo ke kempování u říčky, kde se dalo i umýt, i když vody bylo asi jen 20 cm. Ale celé odpoledne v horách bouřilo, večer se utvořila duha kolem měsíce, bylo dusno a něco bylo v ovzduší. Pak to přišlo, horská bouře. Říčka se rozvodnila, vystoupila asi na dva metry hloubky a rozlila se, k nám však nedosáhla.

Nejpřízračnější však byly rolling stones, tj. valící se balvany. V rozbouřené řece se valily balvany, snad až do průměru půl metru a vydávaly skřípavě drhnoucí traumatizující zvuk. Tábořili jsme pod silnicí. Na ni se valily balvany z hor nad ní. Když jsme se pak vraceli do nížiny, některé byly téměř o velikosti auta, silnice byla zanesena místy bahnem a místy zavalena balvany, jak je vidět z fotografie.

 

Na hranicích s Bolivií jsme hledali u města Yavi nově objevené Yavia cryptocarpa, ale marně. Zato se zde na nedělní ranní projížďce objevili vyšňoření kovbojové. Byli jsme zde ve vrcholném létě, ale zrovna bylo monzunové období a tak pršelo a pršelo při 5-10°C. Přitom kvetly Parodia maasii, oreocereusy, Opuntia subterranea a jiné kaktusy. Těm na rozdíl od nás zima nebyla. Kdybychom u nás tyto rostliny při uvedené teplotě zalili, tak by se s námi asi rozloučily. Patrně to je proto, že tam je trvalý vítr, takže jakmile déšť či přeháňka skončí, povrch rostlin rychle oschne a neumožní tak vyklíčení houbových spor.

V pohoří Ambato, kde roste Gymnocalycium ambatoense a Gymnocalycium
carminanthum jsme se vydali na poměrně vysokou horu. Široko daleko nebylo ani člověka, ani viditelné zvíře. Když jsme byli pod vrcholem, náhle se přiblížila letka asi třiceti kondorů a několik minut nad námi kroužila. Když zjistili, že jsme dost vypasení a že by nás sice mohli udolat, ale potom neunesli a ani na místě nespotřebovali, tak zase znechuceně odletěli.
 

K poznání kultury národa patří i poznání domácí kuchyně. To jsem si řekli, když jsme se před odletem domů zastavili ve městě Vlila Maria na asado, což je typická argentinská hovězí pečeně, s níž jsme měli z minulé cesty vynikající zkušenost. Restaurace se otevírala až v devět večer. Pak jsme hladoví ochutnali různé studené předkrmy. Následovalo asádo, nejdříve jelítko, jitrnička, kus propláchnutého grilovaného střívka i se šlemem a nakonec grilovaná žebra, ale to už jsme skoro nemohli. Bylo to výborné, ale o to horší bylo velice brzké, naléhavé a urychlené vyprazdňování. Hlad byl potom o to větší.

 

Největší rozdíl mezi naší zemí a latinsko-americkými zeměmi, které jsem navštívil pro mne představují psi. Je jich všude plno, většinou hladoví, ale slušní. Nikdy nejsou agresivní, přijdou na metr k člověku a smutně se dívají. Byli hodní a proto jsme jim rádi dávali něco k žrádlu, pokud jsme měli. U nás psi nesmějí volně pobíhat, protože jsou agresivní a napadají hlavně děti. Inu, jací páni, takoví i psi.

 

V porovnání Mexika, Argentiny, Bolivie a Čile se mi zdá, že nejpestřejší kaktusová flóra je v Mexiku a nejméně pestrá v Čile, kdežto turisticky je z hlediska přírodních zajímavostí nejpestřejší právě Čile. Bolivie je však nejsympatičtější, protože je z nich asi nejchudší a proto i lidé nejpříjemnější; kaktusy jsou však také méně pestré. Když si pak v letadle při zpáteční cestě člověk promyslí, co všechno jsme přežili a jaká nebezpečí nám hrozila, diví se, že se vrátil nejen živý, ale i zdravý domů.