Speciální číslo AZETu

Vážení přátelé, brněnská organizace Astrophytum oslavila velmi významné výročí založení - 80 let. Součástí oslav je i Speciální číslo AZETu, jehož první číslo vyšlo v roce 1970, tehdy ale pod názvem Astrophytum - zpravodaj. Vydavatelé našim novinám poskytli laskavé svolení, abychom cestopisné články z tohoto speciálního čísla publikovali i v našich internetových novinách. Takto se hezké příběhy našich cestovatelů dostanou opět k dalšímu okruhu čtenářů a zároveň tím zpopularizujeme tento velmi zajímavý brněnský zpravodaj(pp).
 

---

Paradoxy Chile

Paradox první: Do Chile jsem se dostal ne jako kaktusář, ale jako botanik smíšené expedice pedologů a geografů českých (UK Praha), francouzských (Univ. Strasburg) a italských (Univ. Bologna). Situace pro mne nebyla jednoduchá, žádné slušné slabikáře, tj. Flóru Chile jsem v Česku nesehnal a tak jsem jel napůl hloupý a nepoučený o chilské květeně. Jen většinu chilských dřevin jsem nastudoval z půjčeného atlasu paní A. Hoffmanové.

 

Paradox druhý: Jste v Chile, jedete jako botanik expedice a nemáte podle čeho určovat kytky. Tápete, občas poznáte čeleď, někdy rod a někdy dokonce naše středoevropské druhy! Jaké překvapení, když obrovské množství jednoletých druhů (především trav) je původu mediteránního, na ulicích rostou jako největší exoty naše lípy a kleny, městské trávníky mimo některých ubikvistů jsou plné evropských hřišťových a parkových trav a s nimi zavlečených plevelů.

 

Největším šokem jsou okraje nové „silničky“ v patagonských lesích plné běžných evropských kytek, po kterých doma všude šlapeme: černohlávek obecný - Prunella vulgaris, pcháč obecný - Cirsium vulgare, štírovník bažinný - Lotus uliginosus. Podél severojižní magistrály jsme viděli obrovské pastviny plné jestřabiny lékařské - Galega officinalis a dalších druhů evropských pastvin, kdysi zde rozšiřovaných pro lepší užitkovost jejich dobytka.

 

Na ulicích Santiaga toho mnoho chilského není - různé leguminózy, liriodendrony a blahovičníky. Ale chilským zahradníkům všechna čest - trávníky se v tříměsíčních třicetistupňových vedrech denně zalévají a často kosí, jinak by zde žádné dřeviny ani trávníky nevydržely.

 

Paradox třetí: Policie řídí snad všechno. Chile je stát stále policejní, lidé mají z policie vysoký respekt. Ta zde řídí např. po večerním uzavření tržnic i organizaci očisty, takže ráno je vše znovu vymydlené a připraveno k dalšímu prodejnímu dni. Žádného opilce zde neuvidíte, buď jej policie ihned odveze nebo se lidi prostě neožírají a když už jsou kousnutí, tak vás aspoň neotravují a jdou klidně domů odpočívat. Také stánky přeplněné kvítím jsou pastvou pro květinomilovné lidi, ale zahradníci musejí brečet - jsou zde zase evropské květiny - karafiáty, lilie, chrysantémy, astry...

 

 

Paradox čtvrtý: Chile je malá Evropa v latinské Americe, supermarkety mají na regálech úplně stejné zboží jako naše, igelitky vám pomáhají naplnit u pokladny chilské děti-brigádníci. Stánky na ulicích jako u nás, stejné zboží (džíny, tenisky, levné oděvy) jen za pultem nestojí Vietnamci, ale Chilané, často na první pohled původu indiánského. Chile je díky Pinochetovi civilizovaná země, i když některé kouty jsou hodně pusté. Tam jsme směřovali. Ve městech všude obchody Carnes = maso. Chilané jsou na rozdíl od Vietnamců masožravci. No a podle čínské medicíny jang potřebuje jin, tedy vyrovnání a proto tak časté stánky se sladkostmi, nebo s rozmáhající se americkou Coca-colou. Jejich chyba, ale v horkém chilském počasí je třeba brát všechno trochu jinak.

 

Paradox pátý: Atacama je prý nejhrozivější poušť světa, dle průvodců zde prší jednou za 50 let, města která leží na jejím okraji či dále ve vnitrozemí mají dlouhodobý úhrn srážek 5-1 mm. Zajímavé, my jsme za 4 dny v poušti 2x zmokli, i když ve výšce 3500 m.

 

Paradox šestý: nic vás neotravuje, žádný obtížný hmyz zde není (moskyti, komáři, muchničky, klíšťata), jen velká barevná hovada, která Vám propíchnou ruku i přes bundu. Také žádné hady či jedovaté pavouky jsme nepotkali. Chybí velké nebezpečné šelmy či velcí kopytníci a jejich stáda. Největší je puma, kterou stěží potkáte.

 

 

Paradox sedmý: Na 44. rovnoběžce jižní šířky, tam, kde se v argentinské části vyskytují ještě gymnokalycia, se na chilské rozkládají deštné lesy mírného pásma jižní polokoule, stálezelené, druhově bohaté, sycené srážkami 3-4 000 mm ročně, stromy plné visících lišejníků, obrostlé mechy, velmi vlhké. Kapradiny tady mají krátké dřevnaté kmínky, nebo jejich listy několik pater nad sebou či obrovské dvou - třímetrové vějíře.

 

Araukáriové pralesy s nahosemennými stromy až 2 m v průměru a 40 m výšky, s deštníkovitou korunou a obrovskými šišticemi, které se stejně rozpadají na stromě za vydatné podpory papoušků (nejjižněji žijící papoušek). V patagonských pralesích alerce, obrovský jehličnan, vývojový i geografický relikt, chráněná, ale stejně postupně kácený. Je tady jako v létě na Vysočině, když začne pršet, také chodíte v bundách, ale běda jak vyleze slunce.

 

A Gunnera? Z čeledi, která v Evropě nemá vůbec zástupce, rostliny s listy až 2,5 m vysokými, v průměru až 1 m, dlanitě laločnatými, velmi drsnými, pod které se schováte. A je všude. Také Cortadería, pampová tráva, je všude. V Andách, v Atacamě, dole v Patagonii, všude na uvolněných místech, na pastvinách, někde až 4 m vysoká. Kolem cesty oranžové alstroemerie, které u nás kupujeme za velký peníz v květinářstvích.

 

 

Ale tohle paradoxy nejsou:
Při letu do Chile je snad nejhorší let letadlem, zvláště pro ty, co nikdy letadlem neletěli, mají dlouhé nohy a potřebují často na záchod. Cesta trvá i se změnou časového pásma 16 hod. Nic příjemného, spát se pořádně nedá, pořád Vám cpou nějaké jídlo a záchod je přepažen od neustálé fronty jen polokovovou žardenou. V pohybu Vám brání trojsedadla i s lidmi, vašimi spolucestujícími. Jen let nad východním pobřežím Brazílie Vás aspoň trochu zaujme. Pak přijde výstup do 30° vedra Santiaga. Šok pro tělo i ducha.

 

Tak a jste v Chile. Jako každý smrtelník se dostáváte do situace, kdy si potřebujete nutně odskočit na záchod, jste v malém městě a nemáte kam! Stalo se, že nutný případ musíte za dobře osvětlené tmy vyklopit v parku u sochy jejich národního hrdiny. Sotva jsou kalhoty nahoře, do parku vcházejí dva policisté. Krve by se nedořezal. Tohle si asi žádný Chilan strachy nedovolí, jen drzí a nepoučení Evropané. Nebo třeba na autobusové stanici v malém městě na ostrově Chiloe - strašná hygiena, ale musíte, co dělat? V hospodách ve stejném městě vám zase nejdou zavřít dveře od záchodu (pořád se otvírají jako ve snu, když před někým utíkáte), a v okně vám do toho kecají slepice.

Chilané si také občas rádi přijdou na nějaké spropitné, které si udělují sami, prostě vás trochu natáhnou, ale jen málokteří. Jinak jsou velmi pohostinní, příjemní a ochotní pomoci. Jen ta španělština, bez té je lépe chodit jen na přednášky o Chile, protože s angličtinou se domluvíte na letišti a pak jste ve španělské vodě a plavte. Takže jeďte za 40 tisíc, ať všechno vidíte a vychutnáte. Co půjčeným autem! Autobusem! Je jich zde nadbytek a autobusových firem ještě více, před jejich kanceláří vás lanaří ukecaní Chilané se šlajfkou. A pak pěšky i s velkým báglem, který je Vám nad hlavu. A vypotíte všechno, já to neměl zapotřebí.

 

 

A kaktusy? Ty uvidíte všude, jen ne tam, kam jsme směřovali my, ve vlhké Patagonii. Jste v Chile, jste kaktusy posedlí a jste v chilské Patagonii, kde žádné kaktusy nerostou. Tak to je ten můj největší paradox!