Čeští nadšenci objevili unikátní kaktus

„Tento rod je kvůli peyotlu jedním z nejsledovanějších na světě, botanikové mu věnují velkou pozornost. Je proto pozoruhodné, že se nám podařilo v jeho rámci najít nový druh. Naposledy se to povedlo v 60. letech,“ říká Jaroslav Bohata, jeden z autorů popisu. „Náš objev je výjimečný už tím, že se nám vůbec podařilo ho učinit. Hodně lidí nedokáže rozeznat ani základní druhy lophophor. Naštěstí máme Vojtěcha Myšáka, který se na ně specializuje,“ pokračuje Jaroslav Bohata.

Rostliny rodu Lophophora jsou unikátní ve více ohledech. Přestože jde o kaktusy, trny byste na nich hledali marně. Před býložravci se totiž nechrání pichlavým povrchem, nýbrž obsahem jedovatých alkaloidů. Vedle silně halucinogenních, případně sedativních a toxických účinků odrazuje konzumenty výrazně hořká chuť. „Proto si indiáni peyotly sušili, aby je snáz pozřeli,“ podotýká Vojtěch Myšák.

Další zajímavostí některých lophophor včetně té nově objevené je to, že tráví část života schované v zemi. Rostou totiž v rovinatých náplavových oblastech, kde se v období dešťů vytvoří vrstva bahna. Kaktusy nasají vodu, zvětší objem a tím se dostanou nad povrch. V době sucha se scvrknou, zatáhnou do podzemních šachtiček a nechají se zavát prachem a listím. Tím se chrání před slunečním žárem.

Mimino s poupaty
Nový druh je zajímavý tím, že připomíná malé semenáčky peyotlu (Lophophora williamsii). Na rozdíl od něj ale pravděpodobně obsahuje jen mizivé množství meskalinu, zato v něm převládá smrtelně jedovatý alkaloid pellotin. „Zatím to nevíme jistě, protože chemická analýza ještě neproběhla. Ale dá se to předpokládat, protože podle vnějších znaků jsme rostlinu zařadili do skupiny diffusovitých (sekce Difusae), kde převládá obsah pellotinu, nikoliv meskalinu,“ říká Vojtěch Myšák.
Identifikace nového druhu ale probíhala pomalu a postupně. Česká výprava doplněná Polákem Grzegorzem Matuszewským původně vyrazila do mexického státu San Luis Potosí hledat jiné dvě vzácné rostliny.

Podařilo se je najít a nadšení kaktusáři se už chystali k návratu, když je polský kolega upozornil na nenápadnou rostlinku lophophory o průměru sotva dvou centimetrů. V okolí jich pak našli více. „Vojtovi se rozzářily oči a začalo se odehrávat velké drama. To vám začne bušit srdce a je vám jasné, že se něco děje,“ popisuje pocity další z objevitelů Jaroslav Šnicer.

„Nejdřív jsem se přikláněl k domněnce, že jde o malé semenáčky peyotlu, který v dospělosti dorůstá průměru okolo 10 cm. Ale něco tu nehrálo, měly trochu jiný tvar i barvu, než bychom čekali,“ přiznává Vojtěch Myšák. Hlavně ale všem vrtalo hlavou, že už tak malé rostlinky mají nasazená poupata, což by odpovídalo dospělým rostlinám.

„Měli jsme obrovské štěstí, nebýt poupat, asi bychom tyto exempláře přešli bez většího zájmu, jak se to pravděpodobně stalo předchozím výpravám,“ podotýká Jaroslav Šnicer. Navíc Češi v okolním terénu narazili na bohatou populaci skutečných peyotlů, které se na první pohled lišily a poupata neměly.

Mexická pomoc
Výzkumníci se proto rozhodli na stejné místo vrátit o dva týdny později s nadějí, že spatří rozkvetlé rostlinky. A opět se zadařilo, přestože lophophory kvetou vždy jen pár dní. „Když jsme si prohlédli květy, měli jsme jasno. Od peyotlu se lišily barvou i tvarem okvětních plátků,“ říká Vojtěch Myšák.

„V té chvíli jsme už měli jistotu, že jde o nový druh. Zbývalo rostlinu popsat a sdělit náš objev ostatním, na tom jsme pracovali déle než rok,“ přibližuje další běh událostí Jaroslav Bohata. K samotnému nálezu totiž došlo počátkem loňského roku a do tisku se dostal teprve letos v červnu. Vojtěch Myšák se mezitím počátkem letošního roku do Mexika vrátil a našel tutéž rostlinu v dalších dvou mexických státech, Zacatecas a Coahuila.

Vědecký výzkum rostlin je v Mexiku téměř nemožný, protože se na něj vztahují přísné zákony. „Máme velké štěstí, že se nám podařilo navázat spolupráci s Georgem Hintonem, který spravuje jeden z největších mexických herbářů. Bez spolupráce s ním bychom vůbec nemohli popis uskutečnit, protože on má povolení nasbírat každý rok několik rostlin,“ říká Jaroslav Šnicer.

Čeští objevitelé tedy označili místo, kde kaktus našli, a George Hinton odebral tzv. typovou rostlinu do svého herbáře. Zároveň nasbíral semena pro snímkování v elektronovém mikroskopu. Mikroskopická struktura semen prokázala odlišnosti od ostatních druhů lophophor.

Vojtěch a Vojtěch
Důležitým počinem bylo také pojmenování nového druhu. Členové výpravy se shodli na názvu Lophophora alberto-vojtechii na počest slavného „lovce kaktusů“ Alberta Vojtěcha Friče (1882-1944). Také on se zabýval rodem Lophophora a objevil jeho nový druh. Jeho dílo později dovedl do konce docent Vlastimil Habermann, který v 60. letech tento druh znovu popsal a pojmenoval ho Lophophora fricii. „Docent Habermann je naším velkým vzorem a spoustu zajímavých informací o lophophorách jsme se dozvěděli díky němu,“ připomíná Jaroslav Šnicer.

Zároveň zdůrazňuje, že název nového kaktusu odkazuje nejen na Friče, ale i na jednoho z objevitelů Vojtěcha Myšáka. „Na rozdíl od některých jiných kaktusářů neradi pojmenováváme rostliny po lidech, ale v tomto případě jsme udělali výjimku, protože je to životní nález, jaký se už nemusí opakovat. Vojtu jsme vyřadili z rozhodovacího procesu a ostatní se na názvu jednomyslně shodli,“ líčí Jaroslav Šnicer.

Čeští objevitelé zdaleka nepovažují svá pozorování za dokončená. Podle jejich slov je zapotřebí dlouhodobě sledovat růst kultivovaných semenáčů. „Skleník je naše laboratoř. Jedině tam lze pěstovat různé druhy kaktusů ve stejných podmínkách a zkoumat rozdíly mezi nimi. Srovnávat dva druhy, z nichž jeden roste v horách a druhý v rovině, je jinak takřka nemožné,“ upozorňuje Jaroslav Bohata.

Ideální tým
Trojice českých nadšenců už plánuje další výpravy do Mexika. Snad se tedy můžeme těšit na další zajímavé objevy. Skupina působí jako sehraný tým, jehož členové se vzájemně doplňují. „Vojta Myšák je specialista na lophophory a několik dalších rodů, já mám trochu širší záběr a Jarda Bohata do naší práce vnáší zase jiný pohled. Důležité je, že se dokážeme i pohádat a přijmout kritiku ostatních, to u jiných skupin nevidíme,“ říká Jaroslav Šnicer.

Rozmanitost zájmů se vyplatí i při hledání rostlin v terénu. „Když najdu nějakou rostlinu, které by si úzký specialista vůbec nevšiml, v místě, kde bych ji nečekal, hned zpozorníme. Je to signálem, že tu můžeme najít i další zajímavé druhy,“ vysvětluje Jaroslav Šnicer.

Ostatně lophophora nebyla jejich prvním společným úspěchem, už předtím zveřejnili dva popisy nových druhů kaktusů. „A pokaždé to byla svým způsobem událost. Existují sice kaktusáři, kteří chrlí jeden popis za druhým, ale my hledíme především na kvalitu, nikoliv na kvantitu,“ podotýká Jaroslav Šnicer. „Často se stává, že někdo nedokáže správně identifikovat existující druh, tak ho popíše jako druh nový. Z toho pochopitelně nastává zmatek. My tomu chceme předejít, raději se držíme o krok zpátky, všechno ověřujeme a konzultujeme,“ dodává. Vzhledem k tomu, že jejich popis zveřejnil nejprestižnější kaktusářský časopis, věří, že ho odborná veřejnost bude brát vážně. Přesto může trvat desetiletí, než se nový druh v odborném prostředí „uchytí“.

Ráj kaktusů v ohrožení
Přestože dnes v Mexiku najdeme neporušenou přírodu s mnoha pozoruhodnými rostlinami, z nichž některé stále čekají na objevení, čeští kaktusáři varují, že to tak nemusí zůstat věčně. Rovinatý terén, kde roste nejen Lophophora alberto-vojtechii, ale i mnoho jiných vzácných rostlin, je podle nich ohrožen budoucí zástavbou a zemědělskou činností. Na některých botanicky zajímavých lokalitách už spatřili buldozery v akci.

„Když se postaví dům nebo silnice, zůstanou rostliny alespoň v jejich okolí. Ale zemědělství je plošná činnost, pole mohou mít sto čtverečních kilometrů a tím se krajina navždy zničí. Později tam mohou vyrůst sukcesní společenstva, ale původní vegetace se tam nikdy nevrátí,“ varuje Vojtěch Myšák.
„Mexická vláda se sice snaží přírodu chránit, ale na místní politiku má bohužel malý vliv. Když zemědělci bojují o zrno, jde ochrana přírody stranou,“ říká Jaroslav Šnicer.

Na devastaci přírody se do jisté míry paradoxně podílí také růst životní úrovně. „Dřív se páslo tolik koz nebo dobytka, kolik krajina uživila, velikost stád se přirozenou cestou regulovala. Dnes mají zemědělci na to, aby dobytek dokrmovali, takže krajina hostí třeba dvakrát víc zvířat, než dokáže unést. Tím se narušuje vegetace i svrchní vrstva půdy. Při prudkých deštích pak dochází k erozi, což má totálně destruktivní vliv,“ dodává Jaroslav Šnicer. Kompromisním řešením by podle českých expertů mohlo být vytyčení ochranných zón, kterým by se zástavba i zemědělská činnost musely vyhnout.