Darwin vs. Kaktusáři

Zmatení kaktusářů okolo fylogeneze a klasifikace kaktusů nemá zjevného konce. Neschopnost nalézt jednoduché pojetí systematiky a klasifikace kaktusů vede k neustálým změnám jejich jmen a přiřazování k tomu či onomu rodu, podrodu, poddruhu či variety. Tato snaha primitivistického pojetí taxonomie a klasifikace poukazuje na ustrnulost vývoje našich mozkových a smyslových kapacit jako lidský druh, který není schopný se vypořádat s dynamickými změnami v přírodě. Ať si to připustíme nebo ne, neustále spadáme pod vliv náboženských představ o stvoření světa Bohem. Noe na své arše zachránil výběr jasně definovaných přírodních druhů živočichů a rostlin, které pak zpětně osídlily svět. Ty byly jasně pojmenovatelné a tak srozumitelné všem jak minulým tak budoucím čtenářům Bible.

Kdyby však obdobný úkol měl realizovat Darwin, došlo by ke značnému zmatení ve smyslu jak vůbec tyto druhy vybrat, neboť po seřazení všech živých organizmů podle podoby do jedné řady by nebylo snadné tyto umělé mezidruhové hranice definovat. Vybrané druhy by reprezentovaly jen náhodný výběr dědičných vlastností, které by nemohly zajistit dlouhodobé přežití druhu vzhledem ke nevyhnutelnému driftu v genetické informaci. Aby k tomuto driftu nedošlo, je zapotřebí variability genetického kódu, jež lze zajistit jen zachráněním mnoha jedinců původních populací ať rostlin či živočichů. Po největším masovém vymření druhů na konci Permu před 250 miliony let, trvalo mnoho dalších milionů let než se diverzita druhů znovu obnovila. Na základě těchto faktů z geologické minulosti země je proto Biblická představa o záchraně druhů na Noemově arše zcela nerealistická. Podle posledních výzkumů historie Středozemního moře je pravděpodobné, že biblická potopa je převzata z obdobné události popsané již dříve v Gílgamešovi a zachycené na hliněných tabulkách dávno před sepisováním Bible. Časově se tato původní potopa shoduje s geologickými doklady o sesuvu poloviny sopečného kužele Etny na Sicílii do moře. Tato katastrofa je datována do doby před 8 tisíci lety. Ta způsobila zemětřesné vlny Tsunami, jež přesahovaly výšku 30 metrů a způsobily značné ztráty na životech v celém okolí Středozemního moře. Kdyby podle Bible vyhynul téměř všechen život na Zemi, trvalo by jeho navrácení déle než pouhých 8 tisíc let a vzhledem k popsanému genetickému driftu by většina původních druhů stejně vyhynula.

Z filozofického hlediska nám příroda svojí dynamičností nahání v podvědomí strach, jelikož jakýkoli přírodní ať reálný či zjevný chaos vede ke snížení našich šancí na přežití. Proto od nepaměti člověk usiluje o její ovládnutí a ustavení pevného řádu, jímž se pak může řídit. Tato snaha nám na jedné straně usnadnila úspěšné přežití lidského druhu (o skutečné úspěšnosti by se dala napsat diplomová práce), na druhé nás oddaluje od proniknutí do hloubky rozmanitosti přírodních pochodů a přirozeného dynamického vývoje, který je hnán základními vlastnostmi hmoty-energie. Sepsání Bible byl jeden z ranných pokusů nasadit na lidskou společnost a přírodní jevy pevný řád. Ten z důvodů touhy po neotřesitelnosti tohoto řádu přichází od největší vesmírné autority, Boha, jež je dokonalý a nejmocnější a vše vládnoucí. Z tohoto hlediska tudíž nebylo možno o řádu v Bibli polemizovat a tudíž ohrozit její platnost. Její neotřesitelné postavení bylo rychle využito k upevnění moci vládnoucí kasty, jejíž moc se rozrůstala spolu s rozšiřováním těchto náboženských představ (zatímco větší a větší masa se dostávala do pozice sloužících, jímž se taktně říká „sloužících bohu“). Věda včetně Darwinovy teorie o vývoji druhů začala autoritu mocipánů podkopávat a zneklidnila i světovou veřejnost neboť pevný řád v Bibli ustavený se z hlediska pokračujících vědeckých výzkumů nadále nejevil již tak pevný, a nejistota výsledků či složitost a náročnost pochopení někdy přechodných avšak vždy neustále se vyvýjejících či prohlubujících vědeckých závěrů většinu davu značně znervóznila, a to až do bodu kdy došlo k upalování kacířů, rozmachu inkvizice a podobným veřejným procesům za účelem potírání vědy a upevňování moci církve. Tyto trendy v určitém smyslu přetrvávají až do dnes (tato skutečnost by neměla být překvapením studentům americké společnosti, kde zhruba polovina populace stále věří v Boha a stvoření světa).

V menším měřítku se náboženské pojetí stvoření statického světa promítá i do křečovité ustrnulosti škatulkování živých organizmů do kdysi definovaného pojetí taxomonie podle stylu: Říše, kmen, třída, řád, čeleď, rod, druh. Tato převládající nomenklatura známého života je v mnoha směrech nedostatečná. Od vzniku živé hmoty se život nevyvíjel podle nějakých definovatelných pravidel, nýbrž značně chaoticky. Strom života je změť vývojových větví bez jakéhokoli schéma. Některé jednoduše „zaschly“, jiné stále bují. Na vzdory všem hysterickým pokusům církve a i jiných náboženství, Darwinova teorie stále obecně platí a dobře generalizuje model vývoje živé hmoty. Udržet tento dynamický model v představách lidského intelektu vyžaduje určité mentální úsilí, a tak při neochotě toto úsilí vydat a dále z důvodů typické lidské pohodlnosti, naše mysl neustále sklouzává do jednodušších představ světa, které nevyžadují tolik mentální energie. Na černobílých neměnných biblických modelech světa závisí výdělky mnoha jednotlivců, moc mnoha vlád a spokojenost a mír v mnoha mozkách mentálně líné populace. Bohužel tato masová hypnóza strhává do určité míry i mnoho jinak nelíných kaktusářských myslitelů k vizím o definovatelnosti a škatulkování světa a v marné snaze tuto jednoduchost nalézt pokračují v nekonečné sérii nových kombinací jmen stále stejných přírodních organizmů, které se často nepostřehnutelně mění z generace na generaci a vytvářejí stále nové přechodné formy, variety, poddruhy, druhy, atd. v souladu s měnícím se prostředím. A tak se zdá, že i nadále, ať je to v kaktusářství či jinde ve společnosti, naše přirozené mentální schopnosti vývoje mysli k harmonii s reálnou přírodou budou limitovány zastaralými náboženskými představy o černobílém světě. Naše mysl zůstane strnulá a chladná zrovna tak jako interiéry kostelů, a Darwin bude nadále oblíbeným terčem náboženských fanatiků, neboť ohrožuje samu existenci systému, který slouží k ohlupování a kontrole mas a obohacování oportunistů. Musím dodat, že v porovnání různých světových náboženství je Buddhismus (lze li jej vůbec za náboženství považovat) k pochopení přírodního prostředí nejblíže. Dále náš současný přetechnizovaný západní svět lze vidět i ve světle narůstajících duševních nemocí a odtržení našeho druhu od přírody únikem do světa symbolizmu a do počítačového „cyberspace“, kde realita je naražena nulami a jedničkami digitálních systémů virtuálního světa. Poukazuji zde na skvělé knihy o tomto problému od John Zerzan a dále na rozhovory s předními vědci v dokumentárním filmu The 11th Hour.

Až v přírodě narazíte na rostliny, které nesedí žádné vaší škatulce, prosím uvědomte si, že tato rostlina reprezentuje důkaz o tom, že svět není černobílý, že Darwin měl pravdu, a že sláva se nestaví ustrnulosti mysli. Správně pochopit vývojovou řadu živých organizmů v kontextu klimatického a geografického pojetí, jejich vzájemné konkurence a symbióze, v jejich zapojení do funkce v ekosystému, a dále o ní napsat studii doloženou fakty je značně náročnější než přehodit rostlinu z jedné škatulky do druhé bez přítomnosti vědeckého zdůvodnění a faktů. Složitost klasifikace přírodních organizmů by naopak měla u nás vyvolat pocit radosti ze života a jeho nekonečné barevnosti a komplexnosti (ta nás chrání před nudou z poznaného světa), osvobodit nás od pout náboženského dogmatu a odstranit strach z vědy, jako oboru suchého a nezáživného. Tím se věda bohužel často stává pod kontrolou zkostnatělých jedinců, kteří lpí na velikosti své slávy a vážnosti svého postavení, které hájí na úkor jiných talentů.

Na závěr vysvětlení některých pojmů:

Taxonomie se obecně zabývá klasifikací organismů do skupin podle znaků, vlastností, vývojových a příbuzenských vztahů a vyhodnocuje jejich variabilitu; je vědeckou disciplínou, která se snaží postihnout realitu v přírodě. Navzdory používání vědeckých metod, je taxonomie do jisté míry závislá na subjektivním pohledu jednotlivých badatelů a vlivu různých taxonomických škol.

Nomenklatura rostlin se (paralelně a nezávisle k nomenklatuře živočichů) zabývá vědeckým jmenoslovím včetně hierarchických úrovní (tj. kategorií neboli ranků) taxonomických (resp. příbuzenských) skupin, tj. obecně taxonů rostlin, primárně druhů. Jména rostlin slouží k dorozumívání, nikoli k vyjádření jejich znaků, vlastností, zeměpisného rozšíření nebo historie (i když z nich obvykle vycházejí). Jména rostlin jsou plně závislá na akceptovaném taxonomickém pojetí a jejich platné ustavení je dáno Mezinárodním kódem botanické nomenklatury, ”International Code of Botanical Nomenclature”, zkráceně ICBN. Pro úplnost je nutno se zmínit o Mezinárodním kódu nomenklatury pro pěstované rostliny, ”International Code of Nomenclature for Cultivated Plants”, zkráceně ICNCP, který se zabývá jmenoslovím skupin rostlin existujících s přispěním člověka, tj. uměle vzniklých, vyselektovaných nebo záměrně udržovaných kulturních odrůd, tj. kultivarů rostlin. Oba kódy jsou celosvětově akceptovaná univerzální pravidla pro výběr, tvorbu a používání jmen rostlin. Oba kódy jsou průběžně měněny a doplňovány v nepravidelných víceletých periodách vždy po odhlasování změn na Mezinárodním botanickém kongresu.

Historie utváření jmen živých organismů:
Současná nomenklatura rostlin (i živočichů) využívá tzv. binomický systém, zavedený po polovině 18. století švédským přírodovědcem C. R. Linnéem. Datum vyjití jeho základního díla Species Plantarum, 1. květen 1753, je považováno za výchozí časový bod platného zveřejnění vědeckých jmen a počátek moderní nomenklatury cévnatých rostlin (kapraďorostů a semenných rostlin), jména publikovaná před tímto datem nepovažuje Kód za jména platná. Podle tohoto binomického systému má každý ve vědě známý biologický druh své latinské jméno, které se skládá ze dvou částí (např. Tilia platyphyllos), tj. ze jména rodového, psaného s velkým počátečním písmenem, a jména druhového, chápaného jako přívlastek (epiteton). Výsledný binom (binární, tj. ”dvojité” jméno) je doprovázen jménem nebo zkratkou jména původního autora (autorů), který druh pojmenoval a platně popsal (např. Tilia platyphyllos Scop.). Zkratky se používají u starších známých autorů a jejich forma je v dnešní době ve vědeckých pracích vyžadována v souladu s dílem ”Brummitt & Powell: Authors of plant names, Kew, 1992”. Jména taxonů vyšších úrovní než rod jsou jednoslovná, přičemž každá úroveň má svou ustálenou koncovku (např. jména čeledí mají koncovku –aceae, přiřazenou k jazykovému kmenu jména některého ze zahrnutých rodů, např. Fagaceae). Spojení rodového jména se jmény druhotných kategorií podřazených rodu (infragenerických), s druhovým epitetem a případně s dalšími epitety druhotných kategorií podřazených druhu (infraspecifických) se formálně nazývají nomenklatorické kombinace, přičemž před jmény druhotných kategorií musí být uvedena příslušná úroveň, nejčastěji standardně používanou zkratkou (např. subg. pro podrod, sect. pro sekci, subsp. pro poddruh, var. pro varietu, f. pro formu). Binomická jména druhů mohou tedy být doplněna o epiteton poddruhu, variety nebo formy, pokud byl u konkrétního druhu některý z těchto taxonů rozlišen a platně popsán (např. Tilia platyphyllos subsp. cordifolia).

Aby botanická (a rovněž zoologická) nomenklatura mohla být funkční, tj. splňovat svůj hlavní cíl, totiž sloužit k dorozumívání mezi lidmi celého světa, musí být jména taxonů na úrovni čeledi a níže (druhů především) fixována na tzv. nomenklatorický typ (dále jen typ). Typem jména druhu nebo vnitrodruhového (infraspecifického) taxonu je dokladový exemplář, jeho vzorek, případně ilustrace. Tento typový prvek pak slouží jako srovnávací standard, aby bylo možno co nejobjektivněji zpětně doložit, jaký biologický objekt jméno reprezentuje. Okolnosti typifikace jmen jsou relativně komplikované. Typová metoda je poměrně nová, o typech se začalo uvažovat v polovině 20. století, takže starší jména, vytvářená od doby Linného asi 200 let své typy primárně nemá, ale jsou dodatečně vybírány z dostupného materiálu specialisty revidujícími příslušnou taxonomickou skupinu. Od roku 1958 je povinnost při popisu nového taxonu rostliny (nebo živočicha) stanovit typ, jinak se jméno nepovažuje za platné. Kromě uvedení typu je dnes mimo jiné nezbytnou podmínkou pro platnou publikaci jména nového taxonu rostliny latinský doprovodný popis, a to alespoň ve stručné formě (nazývané diagnóza).