Speciální číslo AZETu

---

Místo děje: Aceguá

Motto: „Na kaktusech je nejkrásnější skutečnost, že nás dokáží vždycky něčím novým překvapit."
 

Aceguá je malé, ospalé městečko, ležící na hranicích brazilského státu Rio Grande do Sul a Uruguaye. Je to tak malé městečko, že jsme tam měli problém najít hotýlek k přespání a místo, kde bychom se mohli najíst. Hranice prochází přímo městem a je vyznačena monumentálními hraničními kameny, připomínající některé naše honosné náhrobky na hřbitovech.

 

Pobyli jsme zde několik dní při cestách za kaktusy, jedním z nich byla také neděle. Nedělní ráno bylo pošmourné, poprchávalo a pofukoval studený vítr. Na zlepšení počasí to nevypadalo, přesto jsme se rozhodli nezahálet a vydali jsme se hledat kaktusy. Tentokráte jsme nejeli na již známá naleziště (z okolí pochází např. Notocactus concinnus var. aceguensis), ale rozhodli jsme se, že se vydáme někam jen tak nazdařbůh. A tak jsme se vydali směrem na východ. První cesta, kterou jsme na křižovatce zvolili, se ukázala jako nepříliš vhodná, protože za chvíli se před námi rozevřel výhled do jednotvárné roviny, na které nebyly vidět žádné skalnaté vyvýšeniny nebo pahorky, slibující možnost nálezu kaktusů.

 

Tak jsme se otočili a vydali se na křižovatku, abychom zkusili cestu jiným směrem. Byla to úspěšnější volba, protože zanedlouho se před námi ukázalo několik slibně vypadajících míst, kde by mohly růst kaktusy. První místo nás zklamalo - ne že by tam nerostly kaktusy, ale bylo jich jen několik, k tomu ještě velice malých a zcela běžných - byla to jedna z variet či forem Notocactus ottonis.
 

Další místo již bylo něco jiného. Z travnaté roviny vyčníval skalní ostrůvek s balvany o rozloze snad asi kolem dvou set čtverečních metrů. Hned první nalezená rostlina - Notocactus sellowii s květy, i když kvůli dešti a zatažené obloze ne zcela otevřenými - mne potěšil. Byly to první květy tohoto druhu, které jsem měl možnost v brazilské přírodě vidět. Rostlin zde rostlo více, některé i poměrně veliké. Dále zde rostly ještě dvě různé variety nebo formy Notocactus ottonis, ale větší jedinci, než jsme viděli na předchozím stanovišti. Některé rostliny kvetly.

 

 

Zvolna jsme procházeli stanovištěm, když jsem uviděl ve spáře mezi dvěma balvany jednu rostlinu Notocactus ottonis. Na tom by nebylo nic divného, ale tato rostlina byla zaklíněna ve spáře vzhůru kořeny. Pomyslel jsem si něco o nesvědomitých ovcích nebo krávách, které vykoply rostlinu do spáry, kde je odsouzena k záhubě, a rozhodl jsem se k samaritánské činnosti, kterou jsme občas provozovali - sázeli jsme do hlíny kaktusy, které byly vyvrácené nebo vykopnuté.

 

Chytil jsem rostlinu a chtěl jsem ji vytáhnout. Šlo to těžko, musel jsem použít i trochu síly. Vytáhl jsem ji, něco přitom prasklo - a podivil jsem se: Kořen kaktusu byl zpočátku asi deset centimetrů ve vzduchu, dále byl ale v zemi a dokázal rostlinu vyživovat. Rostlina tak mohla růst a vytvářet odnože („brambůrky"), které normálně bývají skryty v zemi. Zde byly sice ve vzduchu, ale stejně tak jako v zemi byly bez chlorofylu. Růstem rostlina vyplnila dobře prostor mezi balvany, a proto ji bylo možné tak těžko vytáhnout.

 

 

Prasknutí, které jsem uslyšel, znamenalo dvě odlomené odnože. A co mne nejvíce udivilo, bylo vyvíjející se poupě sice na temenu rostliny, ale v tomto případě rostoucí směrem k zemi. Rostlinu zřejmě vykoplo nějaké zvíře, ale dokázala se přizpůsobit změněným podmínkám. Otočil jsem ji do přirozené polohy, tzn. kořeny dolů, poupě nahoru, a zasadil zpět na její místo ve spáře.

Jak to všechno dopadlo, nevím, ale věřím, že rostlina roste dosud a nejen že roste, ale také kvete a dává semena. Přeji jí to z celého srdce za její úžasnou vitalitu a schopnost reagovat na změněné podmínky.

.