Speciální číslo AZETu

---

Peru – Zdeněk Jiruše

Vysloví-li někdo slovo Peru, většina z nás si představí zemi ležící v Jižní Americe, kdesi u západního pobřeží. Pokud bychom chtěli o této zemi vědět něco bližšího, snad každý by si vzpomněl na slavnou kulturu Inků a jména některých míst s ní spojených - Machu Picchu, Cuzco. Peru je ale známé i obrovskými obrazci u městečka Nazca, které byly do země vyryty mnohem dříve, než zazářila slavná incká kultura.

 

 

Zmíním-li další města, někteří z nás již zpozorní, neboť tato jména jim něco říkají, aniž by znali města samotná. Například druhé největší peruánské město Arequipa i další dvě jména - Matucana a La Oroya - upoutají pozornost. Díky kaktusům zná tato malá, bezvýznamná městečka celý kaktusářský svět. Podle těchto měst byly pojmenovány rody kaktusů vyskytující se v okolí a shodou okolností všechna tři města leží ve středu výskytu těchto rodů.
 

 

Peru ale není pouze těch pár míst co jsem zmínil. Svou obrovskou rozlohou, která je přibližně 16x větší než Česká republika, a velikou rozmanitostí přírodních poměrů, které se odráží i na rozmanitosti rostlin, přímo vybízí podívat se na tuto zemi a její rostlinstvo podrobněji.
 

 

Kaktusy se v této zemi dají nalézt téměř v každých podmínkách. Rostou od mořské hladiny až po místa, kde zima a sníh již nedává těmto rostlinám příliš velký životní prostor. Více jak polovinu rozlohy země (asi 60%) zabírajíAmazonské pralesy. Domorodci tuto oblast nazývají „selva“. I zde se dají nalézt kaktusy, jsou to však pouze výjimky jako Wittia amazonica nebo třeba Monvillea amazonica u městečka Tarapoto. Touto, pro kaktusáře neatraktivní krajinou, se dál nebudeme zabývat, neboť zbylá část Peru je plná zajímavých a krásných rostlin.
 

 

Sierra - tak říkají peruánci hornaté části území. Jsou to rozlehlé a mnohdy těžko dostupné končiny s vysokými a ostrými hřebeny, které jsou často rozděleny i několik kilometrů hlubokými údolími. Ta jsou teplejší a srážkově chudší. Místa, kde se mezi údolími tvoří náhorní plošiny, nazývají místní obyvatelé puna. Na puně bývá obvykle dost chladno a kaktusová vegetace je druhově poměrně chudá.
 

 

Přibližně necelého půl roku trvá v horách období dešťů. Dá se říci, že množství srážek závisí na nadmořské výšce, čím výše, tím více vody. V tomto období prší v horách téměř každý den. Na straně svažující se k Tichému oceánu, není těžké naplánovat denní režim. Například rána za Arequipou, byla chladná, ale jasná. Pohled na šestitisícové vulkány, jež svítily bílými čepičkami, byl úchvatný. Spáčům se tento pohled naskýtá pouze výjimečně, neboť s přibývajícím časem vulkány mizí v mracích, nebe tmavne a v odpoledních hodinách začíná hustě a vytrvale pršet. Večer kapky bubnují na stan, ale ráno je již zase jasno a slunečno. Tak jde v lednu až březnu u Arequipy den za dnem. Deště na amazonské straně nejsou již tak spolehlivé. Téměř každý den v lednu či v únoru sice zaprší, ale na denní dobu se již příliš spolehnout nelze.

 

 

Z horských rostlin stojí za zmínku rod Oroya, jež roste na horských loukách středního Peru. V jižní polovině země se v horách dají nalézt zástupci rodu Lobivia, rozmanité rostliny s nádhernými květy. Arequipa je rod, jež lze zařadit také spíše k chladnomilným rostlinám. Můžeme se s nimi setkat v jižní části země, ale pokud byste se snažili nalézt je u nás ve sklenících, příliš často nepochodíte. S horskými zástupci matukán se ve sbírkách setkáváme již častěji.

 

 

V horách Peru jsou vděčnými rostlinami zástupci rodů patřících dnes pod Opuntia. Pokud bloumáte nekonečnými horami a o pořádný kaktus ne a ne zakopnout, pak vás jistě potěší pohled na trs tephrocactusu nebo cumulopuntie. Na jihu země se ve vyšších nadmořských polohách vyskytují oreocereusy, hezké a odolné rostlinky. V národním parku Pampa Galeras pak můžete potkat nádherné, hustě ovlasené sloupy Oreocereus hendrixenianus v. densilanatus.
 

Posední oblastí, o které se zmíním, je costa - suchá pobřežní zóna. Zde prší velmi málo, často se setkáme s místy, která jsou i na kaktusy příliš suchá. Například v Cañete na pobřeží středního Peru spadne za rok pouze 11,4 mm srážek. K rostlinám této oblasti zařadím i rostliny z nižších horských poloh, které mají obdobné nároky na teplotu stanoviště, ale vyžadují větší množství srážek. Například městečko Bagua v severním Peru na amazonské straně má roční průměrný úhrn srážek 674 mm.
 

 

Peru je převážně zemí cereusovitých rostlin, jejichž centrum výskytu se nachází na pacifické straně v nižších nadmořských výškách. Jedním z nich je rod Haageocereus. Rostliny tohoto rodu jsou pěkně vytrněné, v kultuře se s nimi setkáváme poměrně hojně, spíše však jako s doplňkem mezi množstvím kulovitých rostlin. Je zde známa spousta jmen, ale mnoho z nich je posouváno pouze do pozice synonym.

 

Spoustou druhů je znám i Loxanthocereus, jehož červené zygomorfní květy jsou pastvou kolibříků. Bez květů se může snadno zaměnit s výše jmenovanými haageocereusy. Spatřit v kultuře pohromadě více druhů rostlin rodu Loxanthocereus je spíše výjimkou.
 

Neoraymondia se často vyskytuje s dvěma předešlými společně, protože jde o rostliny dosahující často výšky až několik metrů, nejsou svými rozměry příliš vhodné do malých skleníků. Podobných výšek dorůstají také některé druhy mezi armatocereusy. Pro tyto rostliny je typické článkování vzniklé zaškrcením stonku.

 

Dalším, nepříliš vysokým rodem je Erdisia, který je přiřazován mezi velké rostliny nazývané Corryocactus. Ve sbírkách i na oknech laiků se často setkáme s bíle ovasenými sloupky espostoií. Půvab jejich bílého těla odsouvá do pozadí fakt, že květů, rostoucích z cefália na boku rostliny, se v kultuře dočkáme jen zřídka. Pravou ozdobou a dominantou středních poloh jižního Peru je Browningia candelaris. Bývají to statné rostliny, které jako obrovské svícny dokáží rozzářit jinak pustou krajinu.
 

 

Ale nejenom cereusy se nachází v teplejších polohách. V Peru se můžeme setkat s melokaktusy, islayemi i dalšími, sbírkově atraktivnímy druhy. Našlo by se mnoho dalších pichláčů s jinými jmény, která dnes již nezazní, neboť prostor je omezený a rostlin mnoho.
 

O peruánských katusech by se dalo napsat mnoho stran, slova však nemohou nahradit silný zážitek a osobní kontakt s přírodou a rostlinstvem. Pokud se vydáte za kaktousky, doporučuji pronajmout si auto. Hodně toho uvidíte, poznáte a máte spoustu času věnovat se rostlinám.
 

 

Poněkud dobrodružnější je výlet bez auta, na vlastní pěst. Cestovat se dá autobusem i na korbě náklaďáku s indiány. Nebo pěšky, ale to už není tak pohodlné. Človíček nasává exotiku cizí země plnými doušky, rostlin nestihnete tolik, ale pohled do hlavně kulovnice dává tušit, že o dobrodružství nebude nouze.