 |
|||||||||||||||
Kaktusářské jaro 2008
|
|
Tak zase po měsíci usedám k počítači, abych připravil povídání pro Internetové noviny. Dnešních sedm fotek jsem pořídil většinou na přelomu května a června, vzhledem k nestálému počasí se mi některé květy nepodařilo zachytit v plném rozvití, na kráse a atraktivitě to myslím na snímcích rostlinkám neubralo.
První dvě fotky tak trochu navazují na článek v minulém čísle, kdy se jednalo výhradně o rostliny z rodu Rebutia. Na prvním obrázku se pod polním číslem Václava Šedy SE 66 skrývá snad Rebutia (Aylostera) rubinigosa (pod stejným číslem jsem v literatuře našel i Rebutia fusca). Rostliny pocházejí z oblasti Abra de Sama v bolivijském departamentu Tarija. (na totožné lokalitě roste i zmiňovaná R. fusca s označením SE 71). Na druhé fotce mám rostlinky označené Rebutia sanquinea FR 760. Druh nalezl v roce 1958 Friedrich Ritter, k popisu došlo v roce 1977. Rebutia sanquinea je řazena k okruhu R. spegazziniana, přičemž od této se odlišuje spíše solitérním růstem. Do stejné skupiny jsou snad řazeny i výše uvedené taxony.
Sulcorebutia tiraquensis byla pojmenována podle bolivijského města Tiraque, u kterého roste. Ploché stonky dorůstají šířky až 120 mm, a to při výšce až 50 mm. V dospělosti mohou mít rostliny až 30 okrajových trnů dorůstajících délky 5 – 30 mm. Purpurově červené květy jsou široké až 30 mm.
Fotografované rostliny pocházejí ze sběru Josefa Odehnala s označením JO 672. Varietou k typovým rostlinám je Sulcorebutia tiraquensis v. bicolorspina. Označení variety určuje charakteristický znak této sulcorebutie, tj. vybarvení trnů. Rostliny byly platně popsány v roce 1978 jako Weingartia aglaia, v roce 1990 pak jako Sulcorebutia tiraquensis v. aglaia (aglaia = nádhera, krása).
Na přelomu května a června u mě – mimo jiné – nastupují květy gymnocalycií, jimž na rozdíl od předchozích rostlin jdou teplé dny k duhu a přitom jim plně vyhovuje i přistíněné stanoviště. Gymnocalycium stellatum patří k vděčným kaktusům, které se spokojí s běžnými podmínkami, vykvétá již čtvrtým rokem po výsevu, přičemž kvete opakovaně. Vzhledem k tomu, že rostliny vykvétají relativně brzy, mohou květy svojí šířkou (cca 60 mm) přesáhnout průměr vlastního stonku. Naleziště G. stellatum je rozsáhlé, zahrnuje argentinské provincie Cordoba, La Rioja a Mendoza.
Závěrečné dva snímky již budou bez podrobnějšího povídání. Na prvním je Gymnocalycium intermedium P 113, jehož květy, kombinující bílou barvu okvětních lístků s narůžovělým jícnem a jemně žlutými tyčinkami se dají jen těžko přehlédnout.
A pokud píši o kombinaci barev, pak stejný obdiv lze mít ke květům Gymnocalycium altagraciese P 119, a to i kdy jsou těsně před rozvitím.
Pro toto číslo Internetových novin jsem u konce. Hezké léto a při dalším příspěvku zase nashledanou.
|
