Kaktusy Naxera

Tentokrát Ti milý čtenáři poskytujeme výňatek z nové webové stránky jednoho z nejlepších pěstitelů v Evropě – Miry Naxery…
 

Světlo, teplo, voda, tohle hudební trio, které přehrává překrásný part z pera a z duše neznámého mistra, neradím nikomu narušit. Pořádně se zaposlouchejte do jeho harmonie. Pak pochopíte mnoho věcí. I to, že světlo hraje pro naše pěstování první housle a je nám nejvzácnější. Vody máme dostatek. A tepla? Tak nějak. N.

Nejraději jsem z mé první knihy o kaktusech četl kapitolu LETNÍ STANOVIŠTĚ.

Od této doby, jsme ale v kaktusařině mnoho věcí změnili. Na jedné straně je to stavba moderních, polykarbonátových skleníků s celoročním topením, automatickým větráním, stíněním, dokonce i mlžením. Na druhé straně jsou to různé jednoduché přístřešky co nejvíce odvětrané. Sám jsem postavil již šest skleníků různých velikostí a složitostí, až jsem došel k názoru, že nejlepší pro letní stanoviště je ten nejmenší a nejděravější. Velké a vysoké skleníky jsou sice pohodlné, mají velký objem vzduchu, a tím jsou méně náchylné k přehřátí. Můžeme si v nich zařídit pracovní koutek, dobře si tam připijeme s přáteli a větší návštěvy si nepřekáží. Rostliny jsou ale daleko od skla. To za několik let způsobí sloupkový tvar rostlin, stejně jako u trvale stíněných skleníků.

 

Pěstování těsně pod sklem je sice trochu risk, ale vyplatí se nám. Znamená to rostliny více hlídat, z jara a při velkých letních vedrech přistínit. Ano, je to honička. Jsou pěstitelé, kteří sází na jistotu. Já jim říkám tatíci. Tatíci mají trvale zastíněno a nic je nepřekvapí. V roce 2007, kdy bylo 37 ve stínu, jsem stínění podcenil a odepsal jsem několik set semenáčků na kterých mi nemálo záleželo. Vedra trvala tehdy celý týden. Když jsem si tak smutněl nad ztrátami, zadíval jsem se na skupinu uebelmanií. Jak se mi na ně dostala křída, když jsem stínil jen semenáčky? Křída to však nebyla. Po týdnu veder a slunce si začaly rostliny vytvářet stříbrný ochranný povlak, který známe z přírody. To se tatíkům nikdy stát nemůže. Rázem ztráta semenáčků přebolela.

Na letní stanoviště jsou nejvhodnější skleníky delší osou od jihu k severu. Nevhodné bývají skleníky delší stranou k jihu a nalepené na dům. Ty musíme většinou trvale stínit. Nejsem ani zastánce polykarbonátu pro jeho horší světelnou propustnost. Nedivte se musel jsem se naučit se světlem hospodařit, protože jsem skleníky postavil na místě, které díky obecnímu pozemku v sousedství, za ta léta obrostlo lesem. Kdo nechce, nebo nemůže mít skleník, může si vyrobit různé jednoduché i složitější přístřešky, které jsou mnohdy pro rostliny prospěšnější než-li špatně odvětraný skleník. Vždy, když přijdu do mě neznámé sbírky a vidím nějaký ten přístřešek (jak říkáme vzdušník, nebo lufťák), běžím nejdříve k němu, protože tam jsou většinou lépe otrněné kaktusy, než ve skleníku. Takovéto pěstování je nejvhodnější pro chilské rody, pro gymnocalycia, lobivie, eriosyce, parodie ale i pro mexické thelocactusy, echinomastusy a další. Nevhodné jsou pro astrofyta. Tyto tzv. lufťáky mají i další výhodu. Kaktusy v nich neshníjí. A to ani, když na nějakou rostlinu trvale zakapává. Ona se na vzduchu hnilobě ubrání. Výborným kompromisem je tedy menší skleník, ze kterého na léto odstraníme boky, nebo čela. Ať tedy žijí lufťáky. I ty dokonalé i ty slepence…
 

Chcete-li se podívat na další obrázky a rady Miry Naxery – klikněte na http://www.horizonthalonius.eu/