Aeonium sedifolium
trochu lepivá sukulentní bonsaj

Aeonium sedifolium s prvním kvítkem

První podmínkou je maximum světla po celý rok, aby drobné listy byly od konce jara do pozdního podzimu strakaté v kombinaci zelené a fialovohnědé. Koruny pak bývají husté a kompaktní, takže ve spojení s hnědými, drátovitými stonky vytváří zdání stromu, bičovaného bočním větrem.

Protože správný stromek má kvést, je třeba dodržet ještě druhé pěstitelské pravidlo, kterým je u této rostliny z Kanárských ostrovů alespoň krátký odpočinek. Ideálním místem k němu je chladnější prostředí a takřka sucho(jediná mírná zálivka postačí). Stačí jediný měsíc, nebo ještě lépe dva, aby se rostlina změnila takřka k nepoznání a nápadně se podobala svému příbuzenstvu v přírodě. Z listových růžic se stanou koule, a protože listy jsou lepivé, na povrchu zatažených listů zůstanou jako ochrana proti slunci navíc ještě ty staré.

Aeonium sedifolium - detail květu

Jakmile se rozhodneme zakončit tuto dlouhou siestu, začneme mírně a v delších intervalech zalévat. Voda obvykle zmizí v mžiku, ale pokud jsme ten půst přepískli, trvá rostlině probouzení mnohem déle. Ještě horší variantou je, když na některou ze spících rostlin nějakým nedopatřením s vodou zapomeneme déle než jsme měli původně v úmyslu. Poslední výzvu k uchopení konvičky nám stromek signalizuje růžovými vzdušnými kořeny, které se zvolna spouštějí k zemi. Zde se uchytí, a po nějakém čase zdřevnatějí. Plní tak podpůrnou funkci poměrně tenkému, i když pevnému drátovitému stonku. Zároveň je to poslední pokus rostliny o vlastní přežití, zakódovaný kdesi uvnitř z přírody.

Aeonium sedifolium - poupata

Jakmile získá zálivka pravidelnější řád, listové růžice se postupně rozbalují a listy začínají znovu chytat od sluníčka alespoň zlomek někdejšího letního vybarvení. Rostlina v té době příliš neroste, protože svou energii šetří pro načervenalá poupata, objevující se v těsné blízkosti růstových středů. Květní stvoly jsou nepatrné a rozvinutí poměrně velkých kvítků zářivě žlutého zbarvení trvá dost dlouho. Za poměrně velké kvítky považuji bez rozdílu velikosti všechny, které jsou větší než listy rostliny. A tuto podmínku Aeonium sedifolium bohatě splňuje. Květy jsou navís při bližším pohledu velice krásné.

Aeonium sedifolium - podzimní listy už ztrácející letní barvy

Jakmile rostliny dokvetou, čas akorát tak nazrává k jejich stěhování na čerstvý vzduch, kde si ještě vylepší barvičky na lepkavých listech. Protože nejsou citlivé na dlouhá sucha, po většinu léta si vystačí s tím, co pošlou „shora“. V největších vedrech jim ale samozřejmě přilepšujeme večerními sprškami z konvičky, imitujícími deštík. Mají tento způsob zálivky stejně rády jako většina jejich příbuzenstva z čeledi Crassulaceae.

Aeonium sedifolium - zatažené růžice v období zimního spánku

Letnění přináší kromě absence škůdců (ani slimákům lepkavé listy nejedou) také hojnější přirozené větvení, které neprobíhá dichotomickým dělením jako u většíny příbuzenstva z rodu Aeonium, ale jakýmsi patrovitým nárůstem. Rostliny jsou tudíž husté a do výšky narostou maximálně patnáct centimetrů. Tenký kmen unese, vzhledem k své pevnosti, značnou váhu koruny, aniž by měla snahu naklánět se. Při dostatku světla zůstává po celý rok kompaktní, a to i po odkvětu, kdy většina aeonií ztrácí na nějaký čas (nebo navždy) svůj tvar. Tvarování v podstatě není nutné, protože stromkovitý tvar získává rostlina přirozeným růstem. Pěstitelova úloha spočívá pouze v odstraňování těch větví, které nějak výrazněji vybočují a kazí tak tvar koruny

Aeonium sedifolium - probouzející se koruna na počátku jara

Když to všechno sečtu, je to kytka vděčná, hezká a celkový dojem z ní můžu zkazit pouze já  svým občasným neopatrným odklepnutím popele z cigára do její lepkavé koruny. To pak napraví jenom pohotově uchopená konvička s vodou, nebo musí pomoct ti nahoře nějakým děštíkem. Více fotografií a další informace můžete najít na našich webových stránkách.