Pěstoval
jsem kaktusy už před vojnou, sloužil jsem v Budějicích, a sloužil se
mnou i jeden velmi hlučný a navíc ráčkující exot, který experimentoval
s různými rostlinami. Protože byl samý průšvih, uklidili ho nakonec k
prasatům, pár kilometrů od kasáren, takže se na posádce ukázal jednou
za měsíc či za dva, když bylo potřeba měnit trenýrky a košili. Jednou
na mně udeřil – „Borrrko, ty prrrrej pěstuješ kaktusy, nutně potřebuju
sehnat nějakou lofofórrrru wiliamsí, musím odzkoušet její vliv na
chlapa“.
V
Budějovicích jsem se za dobu své služby skamarádil s řadou kaktusářů,
nebyl problém mu koupit za dvacku veliký trs hlaviček lofofóry. Asi to
nebyla zrovna williamsii, ale to není důležité. Pak jsem se s ním do
konce vojny neviděl, až když jsem byl už v civilu, náhodně jsem ho
uslyšel v přecpaném autobusu. On byl vzadu, já vepředu – a on na mně
hulákal „Ahoj Borrrrkó, tak sem tu fofofórrrru zežrrrral, a to bys
nevěřil, já ti měl nádherrrnej errrrotickej sen, mě se zdálo, že sem
vrrrrabec, a já ti vlítl do hnízda plnýho vrrrrabců, a já sem ti tam
všechny bohovsky ojebal!
No, nevěřím moc tomu, že to bylo vlivem
lofofóry, on totiž zároveň chlastal první ligu, ale možná při
součinnosti obou látek – no proč ne?
Podle vyprávění dobrého
přítele, bezvadného vypravěče ve slovenštině
(a malíře ručně malovaných
obrazů) Boriska Vrškového
volně převyprávěl Pavel Pavlíček
|
