„Pojedeme
do Moab terénní zkratkou přes poušť” prohlásil Busi s nadšením. “To
doufám nemyslíš vážně” odsekla jsem. Ale myslel. Pravda, s naším 15 let
starým bílým Jeepem Cherokeem, modelem Laredo, se cítil připraven na
cokoliv. Konec konců ten Američan afrického původu, od kterého jsme
Jeep koupili, přísahal, že Jeep “runs beautifully” – šlape jak hodinky.
Jeepa jsme pokřtili Polární liška na počest naší nedávné návštěvy
východního Grónska. Kdo má jméno, má přece duši…
Na mé naléhání
se Busi v Needles v Návštěvním středisku Národního parku
Canyonlands optal na stav silnice. Paní rangerová mu prý řekla,
že zkratka do Moab je vážná terénní jízda a že do sedla by mohl být
problém. Dále že strouhy, valící se za deště ze skal, cestu vždy zničí
a že by ji mohlo být místy třeba i dostavět. A prý je to do Moab 32 mil
a kratší poslední úsek prý už vede po upravené prašné.
Vyjíždíme v neděli 22. října 2006. Liška má plnou nádrž, i vody a jídla máme až nazbyt. Vždyť bychom měli být večer v Moab.
Poušť
září v ranním slunci. Cesta má být opravdu scénická. Řeka na začátku
naší zkratky se projíždí vodou. Do sedýlka, co následuje, Busi hned
Lišku túruje pískem vzhůru. Nevšimnul si objízdné cesty. Chudák Liška
nevyjela a mete pozpátku z kopce dolů. To asi mělo být varování. Škoda,
že jsme si ho nedokázali správně vyložit.
Počáteční úsek cesty
odsejpá tak, že Busi prohlásil, že by to projel i s normalním autem a
ze ta stezka je jistě dost frekventovaná. Jen co pěšky vyrazil
obhlídnout první kaňon, profičelo kolem mě auto a za ním motorka.
Teď nechápu, proč jsem je nezastavila a nepodrobila křížovému výslechu.
Ještě ke všemu jsme vzápětí s Busim usoudili, že ti lidé se vraceli
odtamtud, kam my jedeme. Chyba lávky. Nemohli jsme být na tragičtějším
omylu. Ta vozidla se totiž vracela z nedaleké odbočky k řece Colorado a
ne z naší zamýšlené zkratky.
Minuli jsme zmíněnou křižovatku s
odbočkou k řece. Odbočka nevypadá nic moc, ale naštěstí my jedeme
přímo. Naše zkratka směřuje do kopce k sedlu. A brzy je jasné, že naše
cesta není o nic lepší, možná právě naopak. Patnáctá míle a první
problémy: uvezený písečný břeh a prudký sjezd vysokým kameništěm. Busi
prohlásil: „No tady bych to teda nechtěl jet zpátky!”
Nad námi se
rýsuje obávané sedlo. Busi váhá a zodpovědně prochází celé tři
další kilometry pěšky. Váhá dál a říká, že by to snad šlo, akorát
v prvním řečišti bychom museli cestu dostavět. Váháme, ale stavíme.
Sláva, Liška vyjela. Suneme se pozvolna do sedla. Je zvláštní, že teď
už nevidíme žádné čerstvé stopy pneumatik. Že by tu poslední dobou
nikdo nejel? Rychle se stmívá. Nahoře, s překrásným výhledem na
Levandulový kaňon a celé široké údolí až k Needles, budeme spát. Daleko
jsme dnes sice nedojeli, ale jsme v sedle a jsme si jistí, že
nejobávanější místo máme za sebou. Poušť tone v klidu a pohodě. Západ
je do červena, oheň krásně voní.
Pondělí. Vyrážíme čaýsně.
Chceme se dostat do Moab co nejdřív. Podle toho, co říkala paní
rangerová už jsme bez pochyby za polovinou naší zkratky.
Scenérie
připomíná filmovou kulisu – rozervaná vysoká skaliska s množstvím
příležitostných vodních toků, stékajících za deště z hor do bezpočtu
hlubokých kaňonů. Zbytky cesty se dlouho vlní blízko mohutných skal,
jejichž výběžky se zdají nekonečné. Desítky odvodňovacích struh jsou
sice vyschlé, ale občanskou cestu téměř zničily.
V tomto
stadiu měl být postup lehčí, avšak zatím se zdá, že každý další sjezd
či výjezd ze strže je horší než ten před ním. S opakující se
pravidelností dostavujeme zbytky cesty do úhlu, který by snad Polární
liška s náhonem na všechna kola mohla zvládnout a nepřevrátit se nebo
nezůstat trčet. Liška se příšerně nahýbá na stranu, sjíždí ze svahu,
prokluzuje a naráží svým vysokým podvozkem do balvanů. Dělá mě to
šíleně nervózní. Jediné, co mohu dělat je, že těžká místa procházím
pěšky. A tak osaměle kráčím písečnou dálavou většinu času, zatímco Busi
s Liškou se statečně potýkají s hotovým hororem. Bojím se na tu jízdu
dokonce i podívat. Bojím se dalšího postupu. Bojím se i bát. Přemýšlím,
kdy jsem se v životě naposled tak živelně bála. A nemohu si vzpomenout.
Ke
vší hrůze, před námi je další sedlo. O tomhle nikdo nemluvil. Musíme k
němu Lišce dostavět poslední úsek přístupu. Ta se chudák nadřela. Jistě
ji bylo slyšet až pod sedlem u řeky Colorado, která je vidět hluboko
pod námi. Ze sedla vypadá náš další postup téměř vyloučen. Na obzoru
sice oku lahodí sněhobílé vrcholy pohoří La Sal, ale přímo pod námi
se táhne jen nekonečná spleť kaňonů. Vypadá to naprosto
neprůjezdně. Kde u všech všudy může mezi tím božím dopuštěním vést naše
stezka? Kde? Nikde ji nedokážeme identifikovat. A tak se znovu staví a
znovu sjíždí a vyjíždí do skalnatých roklin. Jediné, co nás těší, je
vědomí, že větší část cesty už máme za sebou. Už dokonce slyším nějaké
motorky. Nebo se mi to zdálo? Podle zvuku to vypadalo jako by byly
docela blízko a najednou je klid. Ani auto jsme dnes žádné
nepotkali. Musíme to dojet. Vždyť Busi už párkrát prohlásil, že
stejnou cestu zpátky by s Polární liškou nezvládl.
Urazili jsme
právě 38 mil. To je zvláštní. Vždyť podle informace od rangera to má
být jen 32 mil až úplně do Moab. A jak tak kráčím, v údolí pode
mnou se objevil hluboký, k nevíře rozdrásaný kaňon, plný obrovských
skal. Táhne se jím řečiště a příšerná strž. S ulehčením mě napadlo:
ještě že tam naše cesta nevede. A tu vidím zatáčku a v ní zaparkovanou
Lišku. K mému bezmeznému úděsu, „naše cesta” tím kaňonem vede!” Busi se
už vrací z průzkumu. „Je to špatné, velmi špatné,” říká. To je ostatně
zcela na bíledni. Kaňonem se pravděpodobně přehnala velká voda a
vytvořila strž takových parametrů, že ji od té doby určitě žádné auto
neprojelo. Obnažené vysoké balvany na strmých sjezdech, voda, metr
vysoké skalní prahy, čnící do prostoru jen tak, šikmé skalní stěny s
pěkně hlubokým hladkým korytem uprostřed, kus staré cesty odnesen vodou
a zbytek nyní opuštěné a nesouvisle čnící dobrý metr nad současné dno.
I horor je slabé slovo.
Busi se vydal do kaňonu znovu, aby
se ujistil. Dole na konci potkal Billa a Johna s jejich motorkami. Ted
tomu rozumím.To byl ten zvuk, který jsem slyšela dopoledne. Za chvíli
jsou všichni u mě. Vidím, že John nám přinesl dva galony benzínu. Tak
přece jen trocha štěstí, prolítlo mi hlavou. „Co si myslíte o pokusu tu
hrůzu projet?” sonduji naivně. Bill říká, že by to chtělo moře stavění,
ale že ten hororový úsek je „jen” tak půl míle a pak už je cesta OK. „A
vy to jedete?” vyzvídám. „Kdepak. My bychom to nevyjeli. Už jsme se
vraceli, když se Busi objevil.” Nevíme, co dál. Vždyť jsme teď
blíž konci než začátku té kalvárie. Plni nervózní energie, začínáme ze
zoufalství stavět. Upravujeme nejbližší kráter na příkrém sjezdu hned
pod námi. Rozhodování zavání beznadějí. Necháme ho na ráno.
Noc je dlouhá. Místo počítání oveček sledujeme nebeskou pouť Velkého vozu. A usnout ne a ne.
Ráno
je podivné. Vypadá to, ze se zkazí počasí. Ještě tak déšť! Jídla je
málo. Dochází nám voda. Rozhodli jsme se kaňon ještě jednou projít.
Padá na nás deprese. Zdá se, že zprůjezdnění by vojenské speciální
jednotce zabralo aspoň dva týdny lopoty. Momentálně kaňonem neprojede
nic, ani obrněný transportér a snad ani měsíční sonda, natož naše
Polární liška.
Co dělat? Opustit Lišku nad kaňonem a pešky s
bagáží pochodovat zbylých 12 mil pouští do Moab? „Kdepak, Lišku tady
nenecháme, takové auto má duši. Musíme zpátky. Vrátíme se,” řika Busi.
V hlavě mám vygumováno. Necítím ani děs, ani lítost. Dokonce ani
dokumentární fotku nedokážu pořídit. Nedovedu si vůbec představit, že
to, co jsme horko těžko sjeli dolů, budeme muset zvládnout směrem do
kopce.
Busi startuje. Ruce se mu klepou hrůzou. Pro rány boží:
nic, nic, nic. Motor nenaskakuje. Busi vytahuje šroubovák a čajovou
lžičku. Snaží se kontrolovat elektriku. Zkouší jednu věc po druhé. Ale
Liška nevydává ani hlásek. Vůbec je v celých Canyonlands naprosto
dokonalé ticho. Takové to zlověstné před bouří. Poslední pokus, plyn a
zázrak. Liška nastartovala. Je záhadou jak a proč, ale brumla si.
Všichni
tři se znovu vrháme do krajiny plné nástrah. Buď těch 38 mil návratu
společně zvládneme anebo tady v Canyonlands zůstaneme navždy. Postup je
zoufale pomalý. A už je to tady. Krkolomný prudký sjezd. Pod pravým
kolem se uvezlo kus strže. Chudák Liška se naklonila směrem do rokle a
levé zadní kolo jí trčí dobrý metr do vzduchu. „Tak ho stáhni dolů,”
volá Busi. Zabírám vší silou. Je to však jen variace na zápas Davida s
Goliášem. Kolo se ani nehnulo a já horečnatě přemýšlím, co udělám, až
se Busi s Liškou zřítí do kamenné hlubiny pod námi. Busi řadí zpátečku.
Liška zahrabala, ucukla a pro tentokrát dosedla všemi čtyřmi koly na
svah.
Teplotu má Liška v normálu, ale jakoby celá sálala jakousi
tepelnou hrůzou. Je z ni cítit pach rozpáleného plechu a teplého oleje.
Napadá mě, že tak to nějak muselo zavánět ve fabrikách na začátku
industriální revoluce. Další skalní práh – kolik jich už bylo? Jsou
okolo metru vysoké a většinu je třeba vyjíždět ve velmi ostrém úhlu.
Úplně se mi vždy tají dech a dlaně orosí potem. Kolikrát jsme už museli
průjezd dostavět? To je pokaždé třeba obnažené krátery ve vozovce
vyložit největšími kameny, jaké uneseme, aby vyrobena stezka Lišku
udržela. Vystužuje se kamením drobnějším. Ani cestář na silnici do
Prášil by se za naše výtvory nemusel stydět.
Zatracená sedla! To
si člověk užije upřímně hrůzy. Tady do toho je stoupání, až v žilách
stydne krev. Tak ve čtyřech pětinách Liška najednou zůstala stát. A už
tou hrůznou strání couvá dolů. Já jsem kopec opět vyšlápla, protože se
klepu jak ratlík. Ovšem ten pohled, jak si to Liška valí pozpátku ze
stráně, ten je upřímně řečeno na mrtvici.
Každou chvíli se
vyptávám, jak daleko ještě. Posledních 20 mil. Rozsvítila se kontrolka
benzinu. Pěkně nás znepokojuje, ale předstíráme, že si jí nevšímáme.
V dálce už prší. Krajina je překrásná, i když to teď všechno nějak nedává smysl. Konečně míjíme tu odbočku ke Coloradu.
Během
posledních 15 mil už je šance, že by se mohlo objevit jiné vozidlo.
Míjíme dvě. Benzín nemají. Třetí je ranger, přesněji dvě slečny
rangerové. Zdá se, že s námi cítí, ale tím to končí. Přitom od rangera
vyšly původní nesprávné informace. Prý jestli nedojedeme, ať dáme vědět
v Návštěvním středisku. Ano, dáme. Zahulákáme z kopce 9 -1-1. Projeli
jsme řeku u prvního sedýlka. K silnici zbývají jen 2 a půl míle. Je
večer. Jsme hrozne unavení. Musíme zakempovat.
Středa. Jsme po
velmi skromné snídani. Se zásobami jídla jsme na dně a už došlo i na
převařování načervenalé vody z potoka. Nicméně jsme připraveni k
odjezdu. Busi zastartoval. A co to? Motor nenaskočil. A nenaskakuje a
nenaskakuje a nenaskakuje.
Bolí mě hlava a asi mám horečku.
Nějak se necítím dobře. „Já tady klidně zakempuju. Budu si vařit vodu a
klidně sama přespím, když na to přijde,” vrším nesmysly, když Busi
odchází kamsi pro pomoc. A už mě rozbouřený žaludek žene do křoví.
Asi
za hodinu přijíždí terénní čtyřkolka. Ron, letecký mechanik pro
Aerolinky United, s Busim procházejí bez nářadí věc za věcí. A stále
nic. Musíme sehnat jídlo a vodu a rozhodnout, co dál. Busiho bere další
auto do nejbližšího kempu. Je asi 6 mil od nás. Já čekám v Ronově
luxusním obytném voze. Měla bych si považovat pohodlí a nabídnutého
jídla, ale připadám si hůř než Popelka. Takový přepych já nemám ani
doma.
Zatáhlo se. Hrozně se ochladilo. Vítr mete pískem. Krajina
se ztrácí v tmavé šedi. Jen co se Busi s taškou konzerv vrátil a zavřel
za sebou dveře toho luxusního příbytku, rozpoutala se příšerná bouře.
Začalo lít a sněžit.
Když se slota usadila, zůstalo po ní
množství nových jezírek, kaluží, bahna a vodních toků. Pozdě odpoledne
se konečně můžeme s Ronem, Jeffem a jejich nářadím vrátit zpátky k
Lišce. Opět se prochází všechno a všechno se zdá být v pořádku. S
tímhle modelem Jeepa prý jsou problémy. No, na to už jsme tuším i
přišli. Po deseti minutách zkoušení všech možných alternativ jsme
svědky zázraku. Liška naskočila. To je radosti. Noc je velmi mrazivá,
ale poprvé spíme dobře.
Čtvrtek ráno. Chystáme se odjet. Chceme
už prostě jen co nejdřív pryč. A ejhle! Liška má pro nás překvapení.
Nejde nastartovat! Kdo by se po tom všem zdravě nenamíchnul? Při vší
úctě k Polární lišce mě popadla neodolatelná touha vzít to silné
poleno, válící se u ohniště, a uštědřit Lišce ránu z milosti. Jsem však
slaboch. Dávám přednost diplomacii před násilím. A tak promlouvám Lišce
do duše: „No tak, kočičko! Taková statečná a vzdávat se kousek před
cílem? Nechceš si to trucování rozmyslet? Je třeba nastartovat a
odjet!” Liška nic. Nezbývá než automobilové hypnózy zanechat.
Mohla bych totiž Polární lišce povědět něco, čeho bych později
litovala. Vzdyť naše Liška se většinu cesty chovala jako učiněný hrdina.
Poslední
možnost je zajít pro Rona. Je nám příšerně trapně a upřímně se stydíme.
I slepý by si všimnul, že Ron nadšením zrovna neoplývá. Má sbaleno a už
dokonce nastartováno. Málem jsme ho minuli.
Několik odborných
hmatů a necitlivých pohybů řadící pákou a Liška se rozpomněla, jak se
dělá zázrak. Nastartovala! Já tomu nerozumím. Skoro mě napadlo, že si
Rona oblíbila a že se odmítá rozjet, dokud ho neuvidí. Hlídáme motor
ostřížím zrakem a držíme ho v otáčkách, jen aby pro boha nezastavil.
Konečně odjíždíme.
Polární liška opět šlape jak hodinky. Jedeme
půvabnou podzimní krajinou plnou skal a zářivých barev. Nervozita se
rozplynula a začínáme se znovu smát. Ani jsme si nevšimli, že
diskuse se zčista jasna změnila ve filozofování. Téma je vděčné:
„Co je důležitější, zda cíl nebo cesta, po které jdeme?” Vždyť cíle si
často vymýšlíme pouze proto, abychom mohli ospravedlnit naše cesty… Ať
žijí zkratky! Vsadím se, že některé mají skryté poslání - cesty
prodloužit. Ta naše padesátimílová z Needles do Moab trvala čtyři dny.
A nebýt jí, nikdy bychom drsnou krásu této části Canyonlands, ve státě
Utah, nepoznali tak zblízka. Na dobrodružství na zkratce do Moab budeme
dlouho vzpomínat. |
