Možná
se tato otázka bude zdát na první pohled zcela nesmyslná, proč právě
kaktus nebo andulka. Pro kaktus se bez váhání rozhodnou všichni jejich
milovníci a oponovat budou zase „chovatelé“, kteří raději nějaké to
zvířátko. K vyřešení sporu stačí málo, zajít do nejbližšího obchoďáku a
koupit andulku i kaktus. Teda sehnat v obchoďáku kaktus bez očiček,
kloboučku a jiných „nezbytných“ doplňků, který by nebyl vytáhlý a
předražený je skoro nadlidský úkol, ale pokud se to povede je vyhráno a
panuje spokojenost na všech frontách. Jenže, co když se člověk
doopravdy musí rozhodnout jen pro jedno? I takové dilema se naskytne v
životě pěstitele kaktusů. Ale teď hezky od začátku příběhu.
Byla
půlka září a i já jsem byla nucena začít opět studovat. Tentokrát to
však již nebylo ve starém známém prostředí střední školy, ale
nastoupila jsem na vysokou. První týdny byly doslova bojem o
samotné přežití, ve škole zmatek a koleje moc nepřidávaly na chuti
setrvat. Jako blesk z čistého nebe na mě zapůsobil plakát zvoucí na
výstavu kaktusů. Ano, tady v Karviné, nejvýchodnějším univerzitním
městě u nás se bude konat výstava kaktusů. To byla snad ta nejlepší
zpráva, kterou jsem tady zatím zaslechla. Problém byl jen v tom, že se
konala od pátku do neděle a já měla školu jen do čtvrtku a zůstávat na
koleji se mi moc nechtělo.
Problém se vyřešil hned po návratu domů. Na
výstavu pojede celá rodina autem v neděli. Stejně jsem ještě neměla na
koleji všechny věci a bylo třeba je tam nějak dopravit, tak se spojilo
nezbytné s příjemným. A právě v tomto rozhodnutí je ukryto pozdější
rozhodování mezi andulkou a kaktusem. Ono to totiž byla výstava
kombinovaná - kaktusy a ptáčci.
V neděli jsem celá natěšená nasedala do
auta, protože jsem zjistila, že se v Karviné koná i druhá zahrádkářsky
zaměřená výstava, na níž taky budou kaktusy. Tato vidina zastínila i
negativní pocity z dalšího týdne stráveného v tomto městě. Konečně jsme
dorazili do Karviné a vydali se s mapou v ruce hledat správný
park, protože parků je zde opravdu hodně. Velkým štěstím bylo, že
hledaný park byl ten, co sousedí s univerzitou, takže jsme místo
výstavy brzy našli. Hlasy ptáčků už byly slyšet z dálky, kaktusy se
bohužel nijak neozývaly, ale byly tam a moc krásné.
Kolekce ukázkově
vytrněných gymnocalycií i jiných kaktusů komentoval mluvící papoušek,
který majestátně seděl v kleci a na vše dohlížel. I poslední den zde
byla široká nabídka kaktusů na prodej i nějaký ten los v tombole ještě
zbyl, a protože jsme hráči, tak na tombolu padly poslední drobné, které
jsme neutratili za kaktusy.
A vyšlo to! Vyhráli jsme! Na výběr byla již
v úvodu zmiňovaná andulka nebo kaktus. Byla to zdlouhavá přesvědčovací
akce, že pro andulku nemáme vhodné místo ani klec. Jenže přesvědčit
takového „chovatele“ jako je moje sestra, že kvůli těmto „drobnostem“
si nemůžeme vybrat její vytouženou andulku, nebylo vůbec lehké.
Nakonec
kaktus zvítězil, sice se slzou v oku a nesplněným snem, který tímto
neúspěchem neupadl v zapomnění, ale pořád sílil a proto dnes máme doma
i andulku Honzíka, jehož nenadálý příchod do rodiny způsobil málem
vystěhování sestry i s ním. Tehdy jsem ještě netušila, že andulka bude
někdy obývat náš domov, tak vyhrané gymnocalycia dostaly přezdívku
andulky, abych zmírnila žal své sestry. Dnes už i ona zjistila, že
kaktusy jsou méně náročné, nemusí se jim čistit klec, měnit každý den
voda v misce, nedělají nepořádek metr od klece a neřvou každé ráno jako
padlí na hlavu.
Od té doby už uplynula spousta času, v Karviné
jsem si docela zvykla a velkou motivaci k letním zkouškám mi dal pultík
s kaktusy na místním tržišti, kde si bylo opravdu z čeho vybrat. Člověk
se přece má odměňovat za dobře vykonanou práci, takže za každou
udělanou zkoušku jsem domů vezla další kaktus. Teď mě jen mrzí, že v
zimním semestru máme více zkoušek než v létě. No, asi si je budu muset
započítat až do letního semestru ...
|
