Arizona
žhnula vedrem. Bylo 111 °Ferenheita a připomínalo to skleník. Naštěstí
první na naší výpravě za kaktusy nebyla písečná poušť ale řeka.
Stočili jsme pod most a drali se prachem k zelenému toku Colorada.
Seděl tam na břehu tulák. Nohy ve vodě, vedle sebe několik plechovek
piva, za zády batoh, prostě zlatý život. Podle jemného arizonského
mravu se otázal, zda si má vzít košili, když přišla dáma. Rozdílné
názory na oděv jsme v momentě vyřešili a vrhli jsme se do vody. Byl
tááákový hic.
Krajina, kterou jsme projížděli, byla vyprahlá a
všechno vypadalo suché na troud. Nikde živá duše. Upoutala nás stará
dřevěná směrovka. Hlásala „Zlatý důl” a ukazovala na pěšinku do písečné
pláně plné katusů. Kdo by odolal? Cestou jsem gestikuloval tak
živě, že jsem rukou zavadil o vzostlý keř Teddy bear cholla. Vmžiku
jsem cítil, jak se mi trny kaktusu zaryly velmi hluboko, snad i do žil.
Žena Jana brečela smíchy. Trny však nešly za živý svět ven. Jana si
všimla kousku kaktusu na zemi a opovržlivě do něj kopla. To dělat
neměla. Pár trnů ji hravě prorazilo podrážku na pohorce, prošlo ponožkou
a zajelo až do palce. A bylo po smíchu.
Po několika dnech se
konečně usmálo kaktusářské štěstí. Objevil jsem nádherný barrel kaktus.
Vzalo to půl hodiny piplačky a nějaký ten další trn v dlani, a uloupil
jsem semen tolik, ze by mi i předseda Okresního spolku záviděl.
„No
jo, ale jak je dostanu domů, do Austrálie?” říkal jsem si. Vždyť oko
zákona je bdělé, zejména na letišti. Ze všech možností jsem vybral tu
nejjednodužší. Semínka jsem přimíchal do trochy obyčejného tabáku a
nechal je v kapse jen tak. Pod světlem je přece nejvíc tma.
Doma
jsem se dychtivě hrnul do skleníku. Panečku, to byl substrát! „To bude
veget,” snil jsem. Kdybych se nestyděl, snad bych býval do té půdní
směsi sám zapustil kořeny. Už jsem si představoval, jak budu semínka
chránit před škůdci, zalívat a přihnojovat. Snad bych jim i zpíval,
kdyby na to přišlo.
„Jano, kde jsou ty moje kalhoty?” hulákal jsem
připraven k výsevu. „Ty plné tabáku, co smrděly jak tchoř? Tak ty jsem
vyprala.” „A ten tabák?” „No, ten jsem vyhodila.”
Polilo mě
horko a udělalo se mi nevolno. „Že jsem tenkrát radši nezůstal s tím
tulákem u Colorada?!” zoufal jsem ve skleniku s prázdnýma rukama. Bylo
jasné, že se stala pěstitelská chyba a že se můj barrel kaktus háčkem
nikdy nechytí. Mrzel me svět a nejradši bych se býval neviděl.
Bohapustě jsem zaklel, konev s připravenou probouzecí zalivkou
vyprázdnil na vlastní hlavu a vyrazil k načaté láhvi rumu. Nerad to
přiznavám, ale „katusářem snadno a rychle” mi asi souzeno nebylo.
|
