Jsem chovatelka kaktusů

V zimním čase dlouhých nocí a krátkých dní, když člověk zastihne svou zahradu každý jen po setmění, začíná období zahradnických katalogů pro příští sezónu. Jedním z netrpělivě vyhlížených, je katalog rostlinek, které nejsou v českých zahradách doma.

Možná vás teď napadly letničky, tak to bohužel není trefa do černého, přestože většina běžně pěstovaných letniček v našich zahradách jsou přivandrovalkyně, na které jsme si už tak zvykli, že nám už ani nepřijde na mysl, že jsou to vlastně cizinky. Mnohé z nich k nám dokonce doputovaly přes oceán až z Mexika a Severní i Jižní Ameriky. Stejně tak, jako rostlinky, které mám na mysli já. Ještě se vám pokusím napovědět, že o rozšíření těchto rostlin u nás, se zasloužil známý cestovatel, objevitel a spisovatel v jedné osobě Alberto Vojtěch Frič. Myslím, že většina z vás už správně tuší, že mluvím o kaktusech.

Dávno před tím, než jsem znala Alberta Vojtěch Friče, jako objevitele mnoha kaktusů, jsem byla obdarována maličkým kaktusem. Takový nepatrný bochánek v malém květináčku. Neměl ani jméno. Tím nemyslím, že by mi vadilo, že jsem nevěděla jestli je Franta nebo Jarda, to bylo koneckonců jedno. Ale vzhledem k tomu, že kaktusů je spousta druhů, které se liší místem výskytu a tudíž i nároky na pěstování, je lepší znát jejich latinské pojmenování, podle kterého se můžeme dopídit nároků našeho svěřence.

Tak jako není například medvěd jako medvěd, není ani kaktus jako kaktus. Tak třeba rozdíl mezi medvídkem mývalem a ledním medvědem, je každému více méně jasný. Naproti tomu jsou lidé, kteří si myslí, že rozdíl mezi vánočním kaktusem a například dobře známou léčivou Aloe vera, není žádný. Přitom skutečný kaktus je jenom jedna z těchto rostlin.

Někdo by péči o kaktus vyřešil dle následujícího tvrzení : „Kaktus roste v poušti a má rád sucho a tak ho nebudu zalévat a on bude spokojený.“

Právě s tímto návodem „k obsluze“, jsem někdy v deseti letech obdržela svůj první kousek. Jinak jsem o něm a jeho potřebách, k tomu, aby přežil, nevěděla zhola nic. Ale byla z něho byla nadšená, neboť kaktusy mě neodolatelně přitahovaly. Chtěla jsem ho mít co nejblíže u sebe, abych se mohla kochat jeho trnitým tělíčkem a tak jsem ho ubytovala na peřiňáku blízko postele, hned vedle radia. Tehdy jsem nic netuše udělala první chybu, které by se opravdový milovník kaktusů neměl nikdy dopustit.

Kaktusy totiž milují slunce a světlo, takže i při pěstování v bytě je třeba jim ho dopřát v míře vrchovaté jinak trpí a nakonec zahynou. Možná, kdybych ho nestínila ještě radiem, mohl si nějaké to sluníčko od okna nachytat, ale takhle si opravdu musel chudák připadat, jak ve tmavé vězeňské kobce. Navíc ve strachu, abych ho neulila ( ten strach byl zcela zbytečný, neboť na většinu normálních kytek jsem se zaléváním pravidelně zapomínala a trápila je žízní), dopřávala jsem mu jen jedno zalití za tři měsíce. To zalití představovala jedna jediná polévková lžíce vody. Nebylo divu, že po nějaké době, se začala trnitá kulička scvrkávat a svrašťovat, až mi v květináči zůstalo pár suchých ježatých kuliček bez kořenů. Místo abych je vyhodila, začala jsem kytičku víc zalévat, rádio se rozbilo a tím pádem přestalo kaktusu ubírat slunce. Vždy, když půda v květináči vyschla, znovu jsem rostlinku zalila. Takhle jsem to dělala celý rok a zase jsem ho nevědomky trápila, protože jsem ještě nevěděla, že v zimě mají kaktusy spát v klidu a bez zálivky v chladné místnosti až do jara. Přesto, když přišlo jaro začal zvětšovat svůj objem, ačkoli zakrnělé kořínky se ještě nedokázaly chytit země. Kaktus by byl jistě šťastný, kdybych ho přesadila do čerstvého substrátu, jenže já měla představu, že stejně ve své domovině roste v tak neúrodné písčité poušti, že by to vlastně ani nechtěl.

Až na střední škole, jsem se dozvěděla od spolužačky, která s pomocí tatínka pěstovala kaktusy tak úspěšně, že jí dokonce na okenním parapetu vykvétaly, že svým přístupem svou oblíbenou kytku vlastně týrám.

Když jsem ze spolužačky vytáhla nějaké rozumy, začala jsem se konečně o svůj kaktus starat pořádně a on se kupodivu po sedmi letech živoření vzpamatoval, vrátila se mu zelená barva a zakořenil. Od té doby se kaktus harcoval se, se mnou světem dál. Časem mu přibyli i další souputníci. Byla to ještě doba, kdy se kaktusy moc často na trhu neobjevovali a moje sbírka se rozšiřovala o živořící jedince z paneláků o které se jejich majitelé neuměli starat, jako kdysi já o ten svůj. Tak se do mých rukou dostaly kulovité, trsovité, plazivé i sloupovité druhy kaktusů, obdařené všemi možnými typy trnů. Tito adoptovaní jedinci mi sice hezky rostly, ale kvést ne a ne. Asi přece jen ta má péče nebyla tak úplně bezchybná.

Sametová revoluce, nepřinesla jen změnu politického systému, ale také obrovskou záplavu knih, včetně nejrůznějších encyklopedií a návodů, včetně těch kaktusářských i s fotografiemi. A na fotografiích ty kaktusy nádherně kvetly, něžnými, pestrobarevnými květy. I já jsem toužila, aby mě moji svěřenci obdařily také takovou nádherou. Řídila jsem se uvedenými radami až konečně jedno léto, několik kaktusů vykvetlo. Byla to báječná odměna, ale i tak jsem měla pocit, že to bylo spíš dílo náhody než mé skvělé péče. Jen ta původní kytička stále nic a to jí už bylo nejméně patnáct let.

Když bylo kytce už asi dvacet pět let, zažila poslední velké stěhování a přežila velký mráz, při kterém mi mnoho ostatních kaktusů zmrzlo. Ale tenhle kaktus veterán si stále nenápadně vegetoval v malém květináčku. V létě byl se zbylými kolegy ubytován venku, na jižním svahu, chráněn před deštěm. První rok se nedělo nic. Další rok se zdálo, že se opět, stejně jako uplynulých dvacet šest let, neděje nic zvláštního. Pak se na zeleném trsu, pokrytém krátkými žlutohnědými a hustými trny, objevilo několik vatovitých výrůstků. A výrůstky rostly, statečně se prodíraly přes trny, dokud zřetelně nevyčnívaly nad tělo kaktusu. A jednoho slunného dne se to stalo. Výrůstky se otevřely a objevila se jemně žlutá barva květů. V té chvíli bylo konečně jasné, co je kaktus zač. Kdyby uměl mluvit, mohl by říct: „Dobrý den. Jsem Mammilaria prolifera.“

Ale protože mluvit neuměl, musela jsem si pěkně jeho název najít v atlasu.

Pak se mi chtělo říct: „Těší mne. Jsem ráda, že jsme se konečně seznámili. Už bylo na čase.“

Ale místo toho, jsem ho vzala i s květináčem do ruky, abych se mohla zblízka kochat, tak dlouho očekávanými květy.

Tou dobou už jsem byla šťastnou majitelkou celkem asi šedesáti kusů kaktusů. Což je zanedbatelné množství proti počtu, které mají ve svých sbírkách praví kaktusáři. Já osobně se totiž za kaktusářku vůbec nepovažuji, protože pravověrný kaktusář si téměř nikdy své miláčky nekupuje, nýbrž si je trpělivě vypěstovává z titěrných semínek, která si kupuje od jiných zapálených kaktusářů nebo si je dokonce jezdí sám sbírat do jejich domoviny. Semínka pak vysévá, nezalévá, jen opatrně vodou poprašuje, dohlíží jak klíčí, ošetřuje proti plísním a všelijakým cizopasníkům, kteří by je rádi zblajzli k obědu či k večeři nebo se na nich věnovali své sexuální činnosti. Sotva semínka trochu povyrostou a jsou vidět i bez lupy, tak je přesazují neboli pikýrují. Ale ne jen tak rukou, na to jsou rostlinky příliš křehké, pěkně opatrně pomocí pinzety. Sotva ještě o trochu povyrostou, celý proces se několikrát opakuje. O tom všem si kaktusář vede podrobné záznamy do deníčku, takže i po dlouhých letech přesně ví , že rodiče támhle toho kaktusu pocházeli z určité lokality v Mexiku či v Bolivii. Ze svých výpěstků si vybere ty nejhezčí a ponechá si je, ty co mu tolik do oka nepadnou rozprodává takovým milovníkům kaktusů jako jsem já. Takovým co si koupí až poněkud odrostlá kaktusí miminka, chtělo by se říci batolata, odrostlá prvním střevíčkům, jenže kaktusy žádné střevíčky nenosí. Jejich velikost je sotva větší než nehtu na malíčku, takové drobečky pak hladím, poplácávám a chovám. Takže se cítím spíše chovatelka kaktusů, ačkoli pojmenování chovatel je vyhrazeno pečovatelům o zvířata, než jako kaktusářka.

Čeští kaktusáři nabízejí pro nás, obyčejné pěstitele, nepřeberné množství svých přebytků na výstavách kaktusů nebo na internetu. Nabídka rostlin je tak velká, že jsem se musela rozhodnout, s kterými kaktusy vlastně chci sdílet omezený životní prostor, protože všechny mít nemůžu. Volba padla na ty, co zůstanou vzrůstem miniaturní a přesto již v mladém věku kvetou. Ale i těch je tak velké množství, že některé z nich budu muset prostě oželet. A tak si každý rok objednávám několik nových přírůstků z odrůd které dobře prospívají v podmínkách, jež jim mohu nabídnout. Pokud nabízené druhy nenajdu v žádném ze svých mnoha atlasů, je vybírání dost těžké. Co je například takové Gymnocalycium chubutense? Fantazie mi nabízí kaktus s chobotem, ale skutečnost bude asi poněkud jiná. Konečné rozhodování pak umožňuje jedině to, když z latinských názvů poznám, jestli kaktus zaujme zajímavou barvou květů, opravdu miniaturní velkostí, impozantním nebo dokonce různobarevným otrněním. Některé kaktusy mají dokonce své trny opatřené, okem neviditelnými, zpětnými háčky, občas i jedovatými. Když je pak beru opatrně do ruky zkoumám je a mazlím se s nimi, křičím často: „Jauvajs, pusť mě.“ Ale to už mám zapíchané jejich zbraně do prstů. Trny mi z ruky trčí jako malinkatá kopíčka nebo na konci zahnuté tyče -bandilleras, které zapichují toreadoři do býčích šíjí při koridě, aby se rychleji vyčerpali. Prsty pak několik dní pálí, jako když ruce strkáte do kopřiv nebo do mraveniště.

Ale když pak ti ježatci vykvetou, všechno jim odpouštím a rozplývám se a obdivuji: „Kde se, v těch nenápadných pichláčích, bere najednou taková krása?“

I tento rok už jsem odeslala objednávku na pár nových, mě neznámých kusů, z nového katalogu. Jsem moc zvědavá co budou zač. Jejich jména se totiž opět v žádné z těch encyklopedií co mám doma nevyskytují a dokonce jsem o nich zatím ani neslyšela. Moc se těším, na chvíli, kdy se s nimi seznámím a až si je pěkně pochovám.