Šnicerova krátká zastavení
Escobaria minima a její lokalita

Cestou z města, ve směru k vyzývavě trčícím štítům Chisos Mountains, neujedete ani 3 míle. Zvláštní, bíle zářící kopec, vás nutí zastavit i bez obligátně pípající GPS. Metamorfovaná hornina na bázi mramoru zvaná Novaculit, podobá se trochu vzdáleně nějakému mléčně zabarvenému druhu křemene. Nevysoký kopec (1250m) je bohužel za plotem soukromého pozemku. To ale říkejte šílencům vyzbrojeným fotoaparáty, pinzetkami a bůh ví čím ještě. Je pozdní odpoledne a slunce začíná kreslit dlouhé linky na povrchu země. Nejvyšší čas pustit se do práce.

V kamení pod nohama se rýsují první kaktusy. Nejdříve naše oči zavadí o vejčité stonky Escobaria varicolor. Následuje naježená Coryphantha echinus, Echinocereus stramineus, Echinocereus viridiflorus ssp. correllii a Thelocactus bicolor ssp. flavidispinus. Echeveria strictiflora se sama prozradí nápadně zbarveným květenstvím a už už jsou tu drobná tělíčka dvou místních krasavic: Escobaria hesteri a E. minima. Úplně poslední přichází na řadu maličkatý Echinocereus viridiflorus ssp. dawisii. Je to úžasně bohaté společenství.

Obr. 2. -  Najít Echinocereus viridiflorus subsp. dawisii  je ještě těžší, než u E. minima

Vidět Escobaria minima v přírodě, je mým dlouholetým snem. Miniaturka s trny navachoí a růžovofialovými květy je mistrovským dílem přírody. Běžnější, avšak neplatné jméno nellieae, bylo zvoleno na počest paní Nellie Davis z Marathonu (viz.lidové jméno „Nellie cory cactus“). Příjmení této dámy ostatně přetrvalo prostřednictvím Ecer. viridiflorus ssp. davisii až dodnes. Zní to trochu paradoxně, ale Escobaria minima a Esc. hesteri jsou si z hlediska příbuzenských vztahů velmi blízké. Svědčí o tom tvar květu i některé další znaky. Hlavním obdobím kvetení je druhá polovina dubna až první polovina května (stejně jako u Esc. hesteri). Plody zrají zhruba o měsíc později.