Už měsíc máme podzim, ale aktuální počasí
tomu – naštěstí – tak úplně neodpovídá. Aby 22. října
bylo ráno 12°C, to je paráda, kéž by to chtělo
vydržet co nejdéle. Kaktusy už pár týdnů neviděly vodu
a na některých to začíná být znát – pomalu, ale jistě
se svrašťují a ty s řepovitým kořenem se zatahují.
S květy už je to horší, naštěstí můžu použít pár
prázdninových snímků, které jsem minulý měsíc – kvůli
zavirovanému počítači – neměl k dispozici.
Turbinicarpus lophophroides roste zpočátku
kulovitě, později se stonek mírně protahuje. Za své
druhové jméno vděčí tyto rostlinky své jisté podobnosti
s rostlinami rodu Lophophora (lophophoroides
= lophophorám podobný). Turbinicarpus lophophoroides
nalezl v roce 1934 Georg Sauer v mexickém státě
San Luis Potosí. Přestože se nejedná o výrazně vytrněné
kaktusy (čtyři kratší okrajové trny, jeden delší středový
– asi 10 mm dlouhý, zahnutý směrem nahoru), mají tyto
drobné rostlinky – i díky bohaté bílé vatě, která se
objevuje na areolách, zejména na temeni rostliny – svůj půvab.
Ten se znásobuje, objeví-li se právě na temeni cca 30 mm
široké světlé růžové květy. Rostlina na snímku pochází
ze semen sbíraných na lokalitě San Bartolo ve státě San
Luis Potosí.
 |
Turbinicarpus
lophophoroides RS 626, San Barolo,
San Luis Potosí,
Mexico
Ariocarpus retusus patří k – v rámci
rodu – k největším rostlinám. Jedná se o relativně
dlouho známý druh, jehož popis byl učiněn již v roce
1838. Ariocarpus retusus se vyskytuje na rozlehlém území,
a to od severovýchodu státu Coahuila, přes západ státu
Zacatecas, centrální část státu Nuevo Leon, San Luis
Potosí, po jih státu Tamaulipas. Vzhledem k rozlehlosti
území, na kterém lze druh nalézt, nepřekvapí jeho velká
variabilita. Ta se projevuje zejména ve velikosti, tvaru a
intenzitě zbrázdění povrchu bradavek, částečně v barvě
květu – kolísá od bílé po světle růžovou. Dnes již
zpravokořeněná rostlina na fotografii pochází původně
od vynikajícího – a bohužel před třemi roky zemřelého
– ostravského kaktusáře pana Miroslava Přerovského.
 |
Ariocarpus retusus
Thelocactus bicolor patří k velmi
hezkým rostlinám, které milují a – kvalitními trny –
ocení plné sluníčko. Druhové jméno bicolor se
vztahuje k zbarvení květů (dva odstíny růžové až
fialové), případně trnů. Druh byl objeven Henrim
Guillaume Galeottim, který jej následně v roce 1848
popsal jako Echinocactus bicolor. Vzhledem k rozlehlému
areálu výskytu tohoto druhu, je možno ve sbírkách i v nabídkových
katalozích semen a rostlin, nalézt velké množství nalezištích
forem a odchylek. Fotografovaná rostlina představuje formu
(synonymum) s trojbarevnými (žluto-červeno-bílé)
trny, označovanou jako var. tricolor. Tento telokaktus
se už v těchto novinách objevil, konkrétně v letošním
únorovém čísle.
 |
Thelocactus bicolor var.
tricolor, Monclova
Další – dle mého názoru – velmi zajímavá,
a v rámci rodu vzhledem ne zcela obvyklá rostlina se
myslím v těchto novinách ještě neobjevila, alespoň
ve fotoarchivu I. N. jsem ji nenašel. Ve sbírce ji mám
vedenu jako Mammillaria caput-medusae, přičemž některé
údaje v literatuře uvádějí označení caput-medusae
jako varietu, jiné jen jako synonymum k M. sempervivi
(nevím, porovnám-li fotky, které mám k dispozici, tak
mi to vzhledově moc nesedí). Fotografovanou rostlinu pěstuji
jako pravokořennou, ve víceméně stejných podmínkách
jako jiné mamilárie, to je na plném slunci, s nepravidelnou
zálivkou. Vzhledu rostliny dodává na zajímavosti, spolu s chybějícími
trny, kombinace zelené pokožky stonku se sněhově bílou
vatou, objevující se na areolách i v paždí bradavek.
Z – vatou zcela zakrytého – temene rostlin se v letních
měsících objevují růžově červené (fialově červené)
květy.
 |
Mammillaria caput-medusae
Echinocereusy vykvétají nejvíce v květnu
a červnu. Ale i v dalších měsících se květ může
objevit. Nepletu-li se, tak mi letos vůbec poprvé vykvetl
echinocereus, který mám označený jako Echinocereus
bristolii v. pseudopectinatus MZ 768. Sloupkovitý
stonek má aktuálně průměr 30 mm při výšce 60 mm.
Středové trny nemá, okrajových, ke stonku přiléhajících,
trnů je 12, bílé barvy. Sytě růžový květ (tmavší jícen
přechází až do tmavě červené) je – jak už to u
echinocereusů bývá – skutečnou ozdobou. Rostlina pochází
ze semen ze sběru pana Milana Zachara z lokality
Moctezuma v mexickém státě Sonora.
 |
Echinocereus bristolii v. pseudopectinatus
MZ 768, severní Chihuahua, Mexico
A protože se v dnešní prohlídce ještě
neobjevila žlutá barva, zastavme se u rodu, jehož rostliny
právě žlutě (samozřejmě s výjimkami) kvetou často.
Coryphantha glandulifera patří k jednotlivě
rostoucím koryfantám, přičemž stonek dorůstá výšky až
120 mm, při průměru 60 mm. Otrnění tvoří 1 – 2 středové
(0 – 4), až 15 mm dlouhé a 15 okrajových (až 25), 9 –
15 mm dlouhých trnů. Žluté květy s červenavým jícnem
vyrůstají v blízkosti temene a zcela – při pohledu
shora – zakrývají vlastní stonek rostliny. Rostliny na
fotografii pocházejí z mexické Matehualy v San
Luis Potosí. Dalšími lokalitami, kde lze tyto koryfanty nalézt
jsou mimo jiné San Juan Sin Agua (SLP), Milagros (SLP) či
Ascension (Nuevo León).
 |
Coryphantha glandulifera, Matehuala, San
Luis Potosí, Mexico
Na závěr jsem si nechal jednu rostlinku z jižní
části amerického kontinentu, a to Rebutia (Mediolobivia)
gracilispina. Přestože se nejedná o nikterak
vzácné a náročné rostliny, pohled na svěží oranžovou
barvu květu musí potěšit. Rostliny sbíral pod polním číslem
FR 1118 Friedrich Ritter v Bolívii, v nadmořské výšce
4 000 m, v oblasti Tupiza - Impora, Potosí.
 |
Rebutia (Mediolobivia) gracilispina FR
1118, Tupiza-Impora, Potosí, Bolivie
V říjnu už Vám toho víc nenabídnu.
Mějte se v listopadu hezky (já osobně listopad zrovna
nemusím) a za měsíc nashledanou.
- Martin Chalupski
|
