Echinocereus stoloniferus
W. T. Marshall

Echinocereus stoloniferus

Echinocereus stoloniferus W. T. Marshall, Cact. Succ. J. US, 9: 159-160, 1938

Jméno druhu ukazuje na schopnost tvorby podzemních prýtů, stonků, stolonů, kterými rostlina odnožuje a tvoří posléze skupiny a trsy.

Popis
Stonek větvený většinou podzemními odnožemi - stolony, trsovitý, tvořící kolonie, jednotlivý stonek válcovitý, až 300 mm dlouhý a až 80 mm široký, pokožka tmavě olivově zelená; žeber 11-16, plochá, 20-60 mm vysoká slabě bradavičnatá nebo hrbolatá. Areoly kruhovité asi jen 2 mm široké, zprvu bíle vlnaté, později lysé. Okrajových přímých jehlovitých trnů, někdy přitisknutých k žebrům 8-13, až 15 mm dlouhé, šedavé až bělavé, s tmavším až černým hrotem; středové trny 1-5, silnější než okrajové spodní vždy nejdelší, až 25 mm , hnědé až tmavě šedé. Květy vyrůstají blízko temene, krátce nálevkovitého tvaru, asi až 75 mm dlouhé a 80-100 mm široké; květní trubka asi 40 mm dlouhá; vnější okvětní lístky trojúhelníkovité až eliptické, špičaté, načervenalé s tmavším koncem, špička často zasychá, vnitřní okvětní lístky ve 2 řadách, široce obvejčité až široce kopinaté, asi 25-34 mm dlouhé a 10-25 mm široké, celokrajné, někdy mírně nepravidelné, světle žluté, na spodní straně se zelenavým středovým proužkem, prašníky tmavší, nitky tyčinek světle žluté, bliznové laloky v počtu 9-10, tmavě zelené. Plod kulovitý, načervenalý, otrněný. Semena široce vejčitá, asi 1 mm dlouhá, testa silně bradavičnatá, černá.

Variety a formy
Nigel Taylor rozčlenil druh na var. stoloniferus a var. tayopensis (W. T. Marshall) N. P. Taylor (Kew Mag. 2:258, 1985).

Tento náhled však není všeobecně přijímán a ve sbírkách najdeme oba taxony vedeny jako samostatné druhy. Určité oprávnění to má, protože kromě morfologických znaků, kdy je rozeznáme na první pohled, je zde výrazný rozdíl v oblasti rozšíření. Každý z taxonů roste v rozdílném říčním systému, které sice patří do Pacifického povodí, přesto jsou od sebe izolovány horami a horskými lesy.

Výskyt a rozšíření
E. stoloniferus pochází ze severu Mexika, ze státu Sonora. Původní i současné sběry jsou známy a dokladovány z okolí Guirocoba z pohoří Sierra Saguaribo u osady Bacachaca, asi 1200-1700 m n.m.. Roste zde na vápencových příkrých skalách, útesech i na výchozech podložní horniny v lesních formacích s borovicemi a jedlemi, často v polštářích humusu a jehličí.

Literatura

• Backeberg C., Die Cactaceae 4, 1960
• Benson L., The Cacti of USA and Canada, XXX
• Blum, W., M. Lange., W. Rischer at J. Rutow, Echinocereus, Turnhout, 1998
• Taylor N. P., The Genus Echinocereus, 1985

Poznámky
E. stoloniferus je dobře určitelný jak podle vzhledu stonku, podzemních výhonů-stolonů, tak i květů. Příbuznost k E. tayopensis je jistě zřetelná, ale stejně tak je možné najít podobné a jistě i příbuzné formy dalších druhů, E. subinermis SD a E. ochoterenae J. G. Ortega, které rostou jižněji, ve státě Sinaloa v podobných podmínkách. E. stolonifereus byl nazván podle podzemních výhonů, odnoží, které mohou dát vznik novým nadzemním stonkům i několik decimetrů daleko od mateřské rostliny. Je to příznačný znak, ale je možné se s ním setkat i u jiných druhů (např. u E. rayonensis, E. parkeri), i když mnohem vzácnějii a stolony nejsou tak výrazné a jsou podstatně kratší.

Pěstování
E. stoloniferus vyžaduje stejné podmínky jako ostatní kaktusy Sonorské či Chihuahuašské pouště, tj. suché a chladné přezimování, nepravidelnou zálivku během období růstu, tj. od jara do podzimu. V přírodě je během zimy vystaven i nízkým teplotám, avšak dlouhodobé poklesy teploty pod nulu vedou k poškození stonků. Kaňonovitá údolí, kde tento druh roste, jsou chráněna před zimními severáky, je zde mnohem vyrovnanější klima než na náhorních plošinách středního a severního Mexika. Ve srovnání s ostatními druhy rodu Echinocereus je obtížnější přinutit rostliny ke kvetení. Semenáče dospívají až po více letech a poupata nasazují nejlépe po zimování na světle. Moje osobní zkušenost s rostlinami, které mi před 40ti lety poslal Dale Morrical patří sice k letitým, historickým, ale platí stále, že kvetením se tento druh nedá zařadit k „ochotně nasazujícím” (na rozdíl od E. tayopensis, E. subinermis, či E. ochoterenae). Semena se proto neobjevují v nabídkách příliš často. Snadné je však vegetativní množení.