Echinocereus rigidissimus
(Engelm.) Haage subsp. rubispinus (Frank et Lau) Taylor

Echinocereus rigidissimus subsp. rubispinus L 088

Echinocereus rigidissimus (Engelm.) Haage subsp. rubispinus (Frank et Lau) Taylor, XXX
Echinocereus rigidissimus (Engelm.) Haage var. rubispinus Frank et Lau, Kakt. und and. Sukk., 33: 32, 1982

Jméno druhu rigidissimus vystihuje silné a tuhé otrnění, jméno poddruhu pak rubínově červené zbarvení těchto trnů.

Popis
Rostlina jednotlivá, s válcovitým, asi 150 mm dlouhým stonkem, širokým 40-60 mm, zelené barvy, žebra přímá až mírně stočená, v počtu většinou 21 (výjimečně až 26), asi 4 -5 mm vysoká, oblá, mírně bradavičnatá, u báze asi 3-4 mm široká, areoly na vrcholech bradavek, hustě nahloučené, oválné, až 2,5 mm dlouhé, v mládí s kudrnatou bělavě nažloutlou vatou. Okrajových trnů 30-35, asi 5 mm dlouhé, horní silnější, ale kratší, postranní delší, paprskovitě rozložené, zpět ke stonku zahnuté, hustě propletené, jehlovité, tupé, nepíchavé, pružné, na temeni sytě rubínově červené, později červené až žluté, na stonku i v několika barevných prstencích; středové trny chybějí. Květ široce nálevkovitý až talířovitý, s krátkou trubkou, asi 70-90 mm široký a 60-70 mm dlouhý; květní lůžko kulovité, asi 10 mm velké, porostlé areolami s hustými štětinovitými, rezavě červenými trny a bílou kadeřavou vlnou; okvětní lístky široce kopinaté, celokrajné, špičaté až zašpičatělé, někdy na koncích mírně roztřepené, intenzívně fialově růžové s bělavou až nazelenalou bází; nitky tyčinek bělavé až růžové, prašníky pomerančově oranžové; bliznové laloky olivově zelenavé. Plod vejčitý, asi 25 mm dlouhý a 15 mm široký, hustě porostlý šedo-rezavými štětinovitými trny a bělavou vlnou. Semena vejcovitá, asi 1 x 1,5 mm velká, s matnou šedočernou bradavičnatou testou.

Variety a formy
Známe poměrně homogenní populaci, z typové lokality. Později nalezl G. Pichler novou populaci, vzálenou asi 100 km, která se liší světlejším, téměř bílým otrněním, kterou považoval za „bělotrnnou” formu subsp. rubispinus. Je však pravděpodobné, že v tomto případě se jednalo o typický poddruh E. rigidissimus subsp. rigidissimus.

Výskyt a rozšíření
Typové naleziště bylo udáno blízko El Campito, Cañon de Barbacoas, Sierra Oscura, západní část státu Chihuahua, Mexico, v nadmořské výšce 1600-2200 m. Později byla objevena další naleziště ve stejnojmeném pohoří u Tesopaco na hranicích států Chihuahua - Sonora. Rostliny je možné nejčastěji nalézt na skalních útesech a stěnách, v puklinách a štěrbinách, také však na kamenitých větrajících splazech pod skalami, kde jsou příznivější životní podmínky, a kde se místy hromadí i lavice pískovitých špatně vyvinutých půd. V zimních měsících zde občas klesá teplota k nule a vzácné nejsou ani sněhové přeháňky.

Poznámky
A. Lau objevil tuto neobyčejně krásnou rostlinu několik let před naší první cestou do Mexika a už v roce 1975 jsme jeho obrázky tohoto úžasně rudě otrněného echinocereusu obdivovali. Potom v roce 1977 jsme uviděli tyto nádherné svítivě zářící rostliny v jeho sbírce. Bylo mým velkým přáním uvidět je jednou v přírodě, ovšem to se mi nepodařilo. Do kaňonu Barbacoas se ovšem mezitím podívali mnozí jiní, kteří neobyčejně namáhavou cestu na sever Sierra Madre Occidental mohli uskutečnit. Shodují se v tom, že tento kaktus roste v divoké opuštěné, téměř neosídlené krajině úžasných horských soustav, hlubokých kaňonů, příkrých skalních stěn a vysokých hřebenů. Roste zde v horách společně řada dalších kaktusů, např. Echinocereus gentryi, E. laui, E. salm-dyckianus, krásné malé Agave parviflora, řada příslušníků čeledi Crassulaceae. V domorodé řeči a také při popisu tohoto druhu se používá jméno pohoří Sierra Oscura, v pozdějších přepisech se většinou objevuje jméno Srra. Obscura - není to chyba, jde o možnou transkripci tohoto názvu.

Zajímavá jsou pozorování z terénu (Bechtold et Metorn, 2005), kteří našli značně proměnlivou populaci, pokud se týká zbarvení otrnění. Intenzívní fialově červená barva trnů byla zjištěna jen u části populace, častá však byla i světlejší, oranžová až žlutavá barva trnů.

Údaje G. Pichlera (2000) o světle až bíle otrněných rostlinách, které nalezl u Alamos, Sonora, jsou sice zajímavá, nejspíše však jeho objevy představují typickou (typovou) formu (poddruh) E. rigidissimus.

Jak se ukazuje, nejkrásněji rubínově červeně otrněné rostliny, které se dnes intenzívně množí jako komerční kaktusy v pěstírnách ve Španělsku, Izraeli a Maroku, pocházejí z výběru původních sytě vybarvených jedinců, sbíraných A. B. Lauem v 70. letech 20. století a které se dalším výběrem v kultivaci stabilizují jako šlechtitelské linie.

Literatura

• Bechtold M., W. Metorn, Am Fundort von Echinocereus rigidissimus subsp. rubispinus (Lau 088) in der Sierra Obscura, Kakt. und and. Sukk, 56: 29-38, 2005
• Bravo H. et H. Sanchez-Mejorada, Las Cactaceas de México, 2: 52, 1991
• Frank G. R. W., Echinocereus pectinatus var rubispinus Frank et Lau, eine neue Variatät aus der Sierra Obscura, Kakt. und and. Sukk., 33: 32-35, 1982
• Lau A. B., Hidden beauty in the Gorge, Cact. Succ. J. Am., 46: 131-134, 1974
• Pichller G., Eine weissbedornte For des Echinocereus rigidissimus subsp. rubispinus an einem neuen Fundort, Der Echinoceerenfreund, 13: 3-4, 2000
• Taylor N. P., The Genus Echinocereus, p. 120-121, 1985
• Taylor N. P., Nomenclatural adjustements in Copiapoa, Echinocereus, Escobaria and Praecereus, Cact. Consensus Initiatives, No. 3: 8-10, 1997

Pěstování
Přestože tento kaktus pochází z horských poloh a z borovicových lesních porostů, není jeho pěstování příliš jednoduché. Vyžaduje plné slunce, dobré větrání a během vegetace i občasné zastavení růstu omezením zálivky. Volíme proto nepravidelnou, ale vydatnou občasnou závlahu a dostatek minerální výživy. Zhruba 30 let jsem tento krásný echinocereus pěstoval a komerčně množil. Semena z přírody i z kultury dobře klíčí i po několika letech, semenáče vyžadují standardní ošetření, snášejí i přídavek rašeliny v substrátu a pak, při opatrném režimu zálivky v kombinaci s dostatečným přihnojováním minerálními hnojivy, rychle rostou a po 3-4 letech ve velikosti asi 4-5 cm mohou poprvé kvést (většinou však kvetou později, asi 4-6 rokem). Zde se kladně nejvíce projeví intenzívní působení slunce, vyvážené výživy a zimního suchého a chladného zimování na světle. Obdobím indukce poupat je časné jaro, nádherné velké květy se otevírají většinou v květnu.