Snad ze všech kaktusů nejgrotesknější, ale i nejelegatnější jsou kaktusy = nopály; opuntie. Je to rod rozmanitými tvary velmi bohatý, rozšířený bezmála po celém kontinentě Ameriky a tvoří také nejzazší hranice zeměpisného rozšíření kaktusů. Jsou to sukulenty s článkovitým, často vysokým stonkem, zřídka však stromovité, spíše keřnaté, poléhavé nebo rovné, hojně rozvětvené. Články jsou velmi rozmanité, kulovité a malé, válcovité, elipsovité, široké, ploché, terčovité, kuželovité. Některé mají stonek listnatý, se šídlovitými tlustými listy, které však vadnou a odpadají.
Ostny jsou dýkovité, u některých druhů vězí v pochvě, u jiných jsou jako z papíru nebo blány, tenké a ploché. Rázovité jsou pro tento rod glochidy, mající štětinaté ostny háčkovité, kypře utkvělé v plsti.
Květy opuntií jsou většinou veliké, okvětí kolovitého, barev ponejvíce červených a žlutých; jsou velmi krásné, hedvábně lesknavé, jenže v kultuře zakvétá jen málo druhů, obyčejné až v starých exemplářích a to ještě nikdy tak hojné jako v domovině.
Plody opuntií jsou jedlé; ve španělské Americe slují tuna a podle plodů je tuna blanca s bílým ovocem, tuna maroda s fialovým ovocem a rtuna tinta s červeným ovocem. Ve Španělsku říkají tuna opuntiím vůbec a hodně ostnatým tuna brava.
Ačkoliv jsou opuntie za okny milovníků kaktusů tak zřídka vídány, přece jen povšechný, mlhavý pojem slova kaktus je většině lidí nerozlučně spojen právě s opuntií. Na obrazech, kde bývá zobrazen kaktus (stačí vzpomenouti genrových obrázků Spitzwegových), obyčejně to bývají opuntie, které jsou dokonce malovány i na pozadí obrazů z biblické dějepravy nebo antických bájí (Prellerovy obrazy Odysee), což ovšem je historický omyl, neboť tehdy Starý Svět neznal ještě žádných kaktusů. Dnešní doby arci návštěvníkům Italie, Korsiky, Dalmacie, vtiskují se v nesmazatelnou paměť opuntie, které před dávnými léty byly sem z Ameriky zavlečeny a úplně tu zdomácněly. Mnozí turisté dovezou si často články opuntií, které tam vidí v obrovských exemplářích, kvetoucí a plody přinášející.
Vyjma několika druhů, které tolik nepíchají nebo jsou malé, rovného vzrůstu nebo monstrosní, kaktusáři velké většině ostatních opuntií mnoho nehoví. Příčiny jsou tyto: těžko zakvétají nebo vůbec nekvetou, zabírají mnoho místa, jsou protivné svými silné pichlavými ostny, velmi ostrými a s háčkem, které bolestivěji než jiné kaktusy píchají, ježto háček při vytahování ostnu se ulomí a zůstane vězeti v těle, působí často záněty. Z tohoto posledního důvodu pohlížejí bez zájmu na opuntie lidé s velmi citlivou kůží a bojácnou povahou, neboť právě pichlavé ostny a glochidy opuntií, např. u druhu
Opuntia Bigelomii, microdasis, tunicata atd., jsou nejkrásnější ozdobou těchto kaktusů a pro ně milerádi jim odpustíme květy. Kdo je nucen obmeziti si místem, pro toho arci hodí se jen malé druhy, kdo však má místo, tomu lze pěstování opuntií jen schváliti, ježto právě jen u vzrostlých, starších a rozvětvených exemplářů objeví se nádherně dekorativní, bizarní ráz těchto kaktusů.
Opuntie jsou celkem málo náročné a daří se za všech okolností snadno. Milují zemi hlínovitou, ale propustnou, tedy s pískem. V zimě vyžadují sušší místnosti při 4-5 °C, přes léto mohou býti v zahradě, kde nevyžadují zvláštního opatrování, tedy stejné s jinými zahradními květinami. Nesmí arciť ze zimního přístřeší, chladna a stínu, přijíti náhle na slunečno, nýbrž musí se na ně pozvolna přivykati, podobně jako jiné obvyklé květiny (fuchsie, pelargonie atd.)
Zimovzdorné opuntie jsou u nás zimovzdorné asi tolik jako růže, tudíž musí se krýti, ne však ani tolik proti mrazům, jako spíše proti náhlé oblevě a opětnému zamrznutí.
Schumann rozdělil opuntie v pět podrodů: Brasilioopuntia, jež jsou více méně válcovitého stonku jakožto kmene, na němž vyvstávají tenké ploché výrůstky, tedy články nápadné různosti.
Cylindroopuntia má články stejné, v průřezu okrouhlé a výhony válcovité nebo kyjovité.
Tephrocactus mají články kratší, elipsovité nebo kuželovité, zřídka kyjovité, s ostny blanitými.
Platyopuntia mají články ploché. Druhy podrodu Nopalea liší se od ostatních opuntií (pro praksi zahradnickou ovšem bezpodstatnými)znaky: mají delší prašníky a delší, z okvětí vyniklou čnělku.
|
