Echinocactus polycephalus 
var. polycephalus

Echinocactus polycephalus var. polycephalus

Echinocactus polycephalus Engelmann et Bigelow, Eng., Proc. Amer. Acad., 3: 276, 1856
Echinocactus polycephalus var. flavispinus Haage jr., Monatschr. Kakt., 9: 43, 1899

Duhové jméno polycephalus znamená v překladu mnohohlavý a vystihuje trsovitý, „mnohoholavý” charakter růstu tohoto kaktusu.

Popis
Stonek zpočátku jednotlivý, později odnožující, vytvářející trsy až s 30 odnožemi; jednotlivé stonky kulovité až válcovité 0,3–0,7 m vysoké, 0,2–0,3 m široké, epidermis tmavě zelená, téměř zcela skrytá pod hustými trny. Žebra v počtu 13 až 21, výška 20–30 mm, mírně zvlněná; areoly 10–12 mm široké, meziareolová vzdálenost 10–35 mm. Středové trny 4, příčně vroubkované, 30–90 mm dlouhé, širší než okrajové, nepravidelně rozložené, spodní mírně zahnuté, ostatní rovné; okrajových trnů 6–8, délka 25–50 mm, nepravidelně rozložené, téměř rovné, barva trnů červená, žlutá, později šednoucí. Květy 50–80 mm dlouhé i široké, často bez možnosti plného otevření v důsledku hustých trnů na temeni; květní lůžko s malými šupinami, ukryté v husté vatě; vnější okvětní lístky 25–30 mm dlouhé; vnitřní okvětní lísky žluté barvy, někdy s červeným žilkováním; blizna 30 mm dlouhá; nitky bílé, prašníky žluté. Plod 15–25 mm dlouhý i široký, pokrytý hustou žlutobílou vatou, ve zralosti u báze praská. Semeno asi 2–3 mm dlouhé, černé s výrazným laterálním hilem.

Variety a formy
Platně popsaná varieta Echinocactus polycephalus var. xeranthemoides Coulter, se od základního druhu odlišuje menším stonkem, hustějším otrněním a také lokalizací výskytu. Zatímco výskyt nominátní variety je na širokém areálu Jihozápadu USA, lokality variety xeranthemoides jsou dle popisu soustředěny jen na pomezí států Arizona a Utah.

Výskyt a rozšíření
Druh je rozšířen především na jihozápadě USA, kde se vyskytuje např. v západní Arizoně, v Kalifornii, Nevadě, a také Utahu. V Mexiku jej lze objevit pouze v blízkosti hranic s USA. Prokázaný výskyt je z okolí městečka Sonoyta (Sonora, Mex.) a také z Baja California Norte například z okolí Santo Tomas. Překrásné exempláře lze objevit například v národním parku Údolí smrti (Death Valley National Park) v blízkosti kalifornsko – nevadské hranice. Nejčastěji dává přednost kamenitým skalkám a kamenitým výchozům skal. Doprovodná vegetace je vždy omezena na několik málo druhů, protože E. polycephalus, obývá opravdu ta nejextrémnější stanoviště charakteristické minimálním množstvím srážek a vysokými letními teplotami.

Poznámky
Podle našich pozorování jsou mexické E. polycephalus menší než rostliny z centra výskytu v USA. Je proto na zvážení, do jaké míry je opodstatněná samostatná úroveň variety xeranthemoides, jelikož její klasifikace se opírá právě jen o menší velikost stonku a výraznější otrnění, ovšem výskyt této variety by neměl být na území Mexika. Domnívám se, že velikost stonku, délka a hustota otrnění jsou rozdílné v rámci přirozené variability rostlin na jednotlivých stanovištích, přesto jsem var. xeranthemoides nezařadil do synonymické úrovně základního druhu a ponechal jsem tuto otázku otevřenou dalšímu vývoji, souvisejícímu s detailním poznáním přírodních populací.

Literatura

• Bravo Hollis H., Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 116–117, 1991
• Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2646–2647, 1961
• Hlaváček V., Echinocactus polycephalus Eng. et Big., Kaktusy, 38: 113–114, 2002
• Hofmann B., Die Suche nach Echinocactus polycephalus Engelmann et Bigelow, Kakt. und and. Suk., 52: 169–172, 2001
• Schumann K., Gesamtbeschreibung der Kakteen, p. 349–350, 1899.
• Staník R., Echinocactus polycephalus Engelmann et Bigelow, Cactaceae etc., 11: 3–4, 2001
• Taylor R. J., Desert Wildflowers of North America, p. 44–45, 1998

Pěstování
Echinocactus polycephalus patří bezesporu mezi nejkrásněji vytrněné kaktusy vůbec. Protože trny tohoto druhu jsou dekorativní nejen díky škále svítivě barevných odstínů od žluté až po temně fialovou, ale i také díky své mohutnosti a hustotě, patří E. polycephalus mezi kaktusáři k těm nejhledanějším.

Stejně jako další kulovité kaktusy z extrémně suchých stanovišť amerických pouští, je i Echinocactus polycephalus velmi špatně pěstovatelným druhem. Jen obtížně simulujeme v umělém prostředí skleníku podmínky přírodních stanovišť, což vede především k tomu, že takové vytrnění jaké známe u rostlin v přírodě, nelze v našich podmínkách prostě dosáhnout. Bezesporu u nás schází dostatek slunečního záření a do jisté míry má nezastupitelnou roli také složení půdy, ve které roste na stanovišti, a kterou mu dopřejeme my.

Druh množíme především semeny. Ta je vhodné před výsevem mechanicky skarifikovat narušením testy semene. Semenáčky po vyklíčení roubujeme na podnože Pereskiopsis, které jsou v plném růstu. Během jedné sezóny, můžeme narostlé semenáčky přeroubovat na trvalou podnož (Eriocereus jusbertii, Trichocereus sp.) Nedoporučuji roubovat na teplomilné klony Myrtillocactus geometrizans z důvodu odlišných teplotních nároků na přezimování (E. polycephalus zimujeme při nízkých teplotách okolo 10 oC). Množit však můžeme i odnožemi, Pro přeroubování z Pereskiopsis odřízneme jen asi dvě třetiny semenáčku, přičemž na bazální části zbylé na podnoži se vytvářejí odnože, které můžeme v příští sezóně opět rozroubovat.

V případě, že se snažíme druh pěstovat jako pravokořenný, musíme vždy pamatovat na složení substrátu. V tomto případě doporučujeme pouze minerální směs a přihnojování plným hnojivem během vegetace. Mezi našimi pěstiteli existují květuschopné exempláře, které jsou vždy obrovskou chloubou sbírky a budí oprávněnou pozornost všech návštěvníků.