| Každý kaktusář ví, že se vyplatí
v zimě své miláčky občas prohlédnout,
jestli na nich nebují nějaký škůdce nebo
choroba. Obzvlášť to platí pro ty, kteří
kaktusy stěhují do různých sklepních
prostorů. Ti, kteří to poctivě dělají,
bývají na jaře spokojení. Lajdáci si pak
obvykle prodlužují při jarním stěhování
cestu do skleníku zacházkou k popelnici nebo
na kompost, nadávají si a slibují, že
příští zimu už určitě… Navíc tu
mimořádně kvalitně funguje zákon, který je
ostatně možno považovat za součást jediných
zákonů natolik vymakaných, že fungují
dokonale, vždy, všude a bez ohledu na lidské
výklady a snažení – to jsou ty Murphyho.
Tedy má-li vám nějaký kaktus odejít, bude to
ten, na kterém vám nejvíc záleží. Protože
patřím k oněm zimním lajdákům, snažil
jsem se tento zákon svého času oblafnout tím,
že jsem si během vegetace vyčlenil pár
obyčejných a i trochu poškozených kaktusů,
jejichž ztráta by mi až tak nevadila a choval
se k nim jako k mým nejoblíbenějším. Když
jsem na podzim slintal nad nádherou nových
trnů u mých oblíbenců, pouštěl jsem u těch
mrzáčků schválně slinu ještě větší,
přesvědčoval jsem je, že pokud chcípnou,
nepřežiju to ani já a co myslíte. Vydržely
mi ty schoury tehdy všechny, ale odešla mi
nejhezčí Lobivia wrightiana a nádherná
Mamillaria dixanthocentron. Ten zákon zkrátka
funguje. 
Ale k obrázku. Poslední zima mi přála.
Ztráty minimální, popelnice zela prázdnotou a
když už jsem našel mrtvolku, nijak mě
netížila. Jednou z nich byla i koryfanta na
snímku. Koryfantám vůbec nerozumím, přiznám
se, že mě nijak neberou a přestože jsem u
této měl jmenovku, bylo na ní napsáno
mnohoznačné Coryphantha sp. Co z ní ale
dokázala udělat Paní Smrt, mě dostalo, takže
nejenže se neocitla v popelnici, ale honem jsem
ji vyfotil a pak ji hýčkal ve sklepě dál, aby
vydržela do června do výstavy kaktusů
v Hradci Králové. Na té totiž máme vždy
stůl, kde lidem ukazujeme pěstitelské chyby,
respektive jejich následky a tento následek za
vystavení určitě stál. Občas jsem měl
dojem, že byl obdivovanější a
fotografovanější než kaktusy obalené květy.
Kdysi byl v časopise otištěn snímek tuším
že nějaké mamilárie, kterou zevnitř vyžrali
slimáci a zůstala jen šlupička a trny. Tady
to dokázala hniloba s dokonalostí sobě
vlastní, nechala jen ty trny.
Teď se chystám stěhovat svoji sbírku opět
domů do sklepa a samozřejmě si slibuju, že
letos ji určitě aspoň jednou za dva týdny
prohlédnu, bedýnky přerovnám a tak dále.
Houby, stejně vím, jak to dopadne. Přes zimu
se mé životní projevy snižují na minimum
zrovna tak, jako u kaktusů a probouzím se až
s jarem. A tak mi nezbývá, než si přát to,
co přeju i vám. Ať je nám kaktusářům zima
přívětivá, ať se kaktusy pěkně vyspinkají
(a my s nimi), ať nám nehnijí a když už
budou hnít, tak jen málo a když už málo, tak
jen ty, u nichž nám to nebude až tak vadit a
když už nám to vadit bude, tak ať se s tím
snadno vyrovnáme. Jo a hlavně ať jsme zdraví,
zejména na duchu.
|
