S Oldřichem a Richardem jsme se rozhodli navštívit horské indiány. Poslední malá skupina indiánů žije původním stylem života v horském masívu Siera Nevada de Santa Marta na severu Kolumbie. Cesta k nim je jednoduchá. V Bogotě si sednete do autobusu a jedete přes Medelin do Cartageny. Ta stojí za prohlídku, zvláště stará část, která pamatuje piráty. Pak pokračujete do velkého města Valledupar (čti Vajedupar), které leží v nadmořské výšce pouhých 170 metrů. Z Valleduparu se malým autobusem, kterému se přezdívá horský, dostanete do vesnice Pueblo Bello (čti puevlo vejo). Autobus jezdí každé dopoledne a v Pueblo Bello se lze ubytovat. Je zde trochu chladněji, jsme o 2.500 metrů výše. Zde pohoda končí, musí se obstarat doprava do poslední vesnice s krásným jménem Nabusímake. Obstarat znamená pídit se po někom, kdo tam náhodou pojede, nebo někoho umluvit, aby vás tam dovezl. To vše je krásná teorie.

Z Bogoty do Cartageny bez problémů. Z Cartageny do Valleduparu bez problémů, až na to , že omylem vystupujeme na zastávce před městem. Pár místních nám vysvětluje, že se nic nestalo, autobus do Pueblo Bello tu ráno staví. Ráno. Je půlnoc a představa, že na opuštěné zastávce strávíme noc, není nijak lákavá. Zastávka má občerstvení, majitel právě zavírá a uléhá uprostřed kiosku. Je nám to jasné, bojí se vykradení, ne od nás. Na klidu nám to nepřidává. Spíci majitel kiosku a my tři, jinak nikdo. Zastavuje osobní auto. Dva muži nám nabízejí dopravu do Pueblo Bello. Jsem proti, ve dvě v noci je to obrovské riziko. Richard s Oldou mne přehlasují a jedeme. Po chvilce jízdy se nás řidiči snaží přesvědčit, že chatrč vedle cesty je to správné místo. Zachraňuje nás stařík, majitel oné chatrče. Zvědavě se přišoural k autu a ptá se co, potřebujeme. Než jej naši průvodci stačí umlčet, ukazuje, že Pueblo Bello je dál. Průvodci startují auto a otráveně jedou dál.

Další dvě chatrče, nebo dřevěné domy? Kdo to má v noci poznat. Průvodci tvrdí, že jsme v Pueblo Bello. Nelíbí se mi to. Průvodci vyžadují zaplacení. Nikdy neplatíme předem. Průvodci začínají být agresivní, ale mají početní nevýhodu.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se vojáček. S těžkým kulometem, nabitým. I průvodci jsou zaraženi. Ptám se vojáka, kde je Pueblo Bello. Dostávám odpověď, jste na půli cesty. Dál nesmíme. Průvodci vyžadují zaplacení předem dohodnuté částky. Trváme na tom, že dostanou polovinu. Chtějí vše. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se druhý vojáček. Má jen samopal. Trvám na svém. Polovinu. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se třetí vojáček. Samopal. Průvodci hudrují, ale ve vojácích nenachází podporu. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se kapitán kolumbijské armády. Začíná nás vyslýchat. Kdo jsme, odkud, proč. Mluví perfektní angličtinou, je to u jeho hodnosti povinné. Naštěstí Richard trochu anglicku mluví a tak se dovídáme, že oblast je vojensky uzavřena. Koka. Indiáni ji smí legálně pěstovat, nepřežijí bez ní zimu, ale nesmí se vyvážet mimo vymezené území. Průvodci vyžadují zaplacení. Kapitán mi posunkem naznačuje, že to chce klid, jinak nijak nezasahuje. Přichází dalších sedm vojáčků. Richard je vášnivý astronom, má sebou dost slušný dalekohled, ne hvězdářský, normální. Je jasná nádherná noc. Richard začíná vojáčkům ukazovat Jupiter a jeho měsíce, krásně seřazené do jedné řady. Dávám průvodcům polovinu dohodnuté částky, trvají na celé. Vojáčkové se střídají u Richarda. Ve čtyři hodiny ráno průvodci startují auto a bez rozloučení mizí. Již jsme je nikdy neviděli.

Pokračujeme v astronomickém kurzu a konverzaci s kapitánem. Vojáci se asi sami s námi bavit nesmí. V šest se rozednívá. Chceme se vydat na cestu, nesmíme. Půl sedmé. Otvírá se jeden z domků, obchod. Kapitán tam kupuje snídani pro vojáky a pro nás, zdarma. Je sedm hodin, na silnici se objevuje vojenská jednotka, třicet mužů. Samopaly, těžké kulomety, granátomety, minomet. Kapitán vysvětluje, lépe řečeno opakuje to, co se nám snažil vysvětlit v noci. Mají rozkaz střílet na vše, a to bez výstrahy. Příjíždí auto směrem od Valleduparu. Kapitán jej zastavuje, několik slov s řidičem, a již nasedáme. Děkujeme kapitánovi za snídani a v podstatě za záchranu života. Za půl hodinky jsme v Pueblo Ballo. Ubytováváme se. Začínáme shánět dopravu do Nabusímake. Nikomu se do toho moc nechce, je to sice jen pár desítek kilometrů, ale o 800 metrů výš. Dostáváme typ. Ráno si vezou indiáni z puebla do Nabusímake zásoby, snad nás vezmou.

Máme skutečně štěstí. Indiáni opravdu jedou a berou nás. Auto je stařičká terénní Toyota. Vepředu kabina pro dva, vzadu korbička, tak 180 na 180 centimetrů. Na korbičce několik desítek beden se svíčkami. V Nabusímake není proud. Něco proviantu, pár metráků. Čtyři indiáni a tři Češi. Vpředu řidič, tři indiánky a dětí, co se vešlo. Hurá, vyrážíme. Naše nadšení netrvá dlouho, píchli jsme. Výměna kola. Jedeme dál. Nejedeme. Voda sebrala kus silnice, opravuji, polní cesty. Indiáni berou mačety, sekají křoví, splétají řídkou rohož, pokládají na zničené místo, přinášejí bahno, matlají bahno na rohož, urovnávají bahno. Čekáme, až bahno zaschne.

Jeden indián začíná vyzvídat, odkud jsme. “La Republica Checa”, odpovídám. Nic. “Central Jurop” zkouším, nic. Indián. Alemania. Ne, ne, ne. Nejsme Němci. “Chekoslovakai”, zkouším. Sí, sí seňor. Praga. Sí, Praga, odpovídám. A pak to přišlo. Franc Kafka. Ano. Já jsem jej celého přečetl, odpovídá indián. Ta ostuda, indián z tak zapadlého místa, kde ani proud není zaveden, zná dílo France Kafky a já jej nečetl. Od další ostudy mne zachraňuje rozhodnutí řidiče, jedeme. Bahno trochu zaschlo, abych řekl pravdu, bál bych se po tom přejít, naštěstí přes to jedeme autem.

Jsme v Nabusímake. Nádherné údolí. Nad námi ční dvě hory. Pico Cristóbal Colón - 5.770 metrů nad mořem a Pico Bolívar - 5.775 metrů nad mořem. A tam někde, indiáni vědí, kde, rostou malé kulaté kaktusy, které zatím žádný evropský kaktusář neviděl. Olda má problémy s dýcháním a dochází nám čas. Vzdáváme to. Jedeme domů. Ale vrátím se sem, jen si musím přečíst France Kafku.