Pondělí 4.00 po obědě (16.00), Kubánci mají 12 hodinový časový systém, 12 hodin před obědem, 12 hodin po obědě. Karel vchází do pekárny a žádá si 8 chlebů, no chlebů, jedná se spíš o žemle, každá tak 20 deka. Jedna k večeři, jedna k snídani. Platí 1 dolar. 1 dolar = 25 peso nacionale.

Úterý ráno, strašná bitka před pekárnou, není chleba. Vracíme se z mogotů, mogot je zvláštní typ kopce, vyskytuje se pouze na jediném místě na světě, v údolí Viňales, je 5 hodin po obědě (17.00). Vcházím do pekárny a chci 8 chlebů. Chleba je a platím 4 pesa.

Středa ráno, strašná bitka před pekárnou, není chleba. Byli jsme na mojitu (čti mochito, vynikající míchaný nápoj z kubánského rumu, cukru, citronu, minerálky a máty - poz. aut.), je 10 hodin po obědě (22.00). Honza vchází do pekárny a chce 16 chlebů, máme velký hlad. Chleba pochopitelně je. Platí 3 pesa.

Čtvrtek ráno, strašná bitka před pekárnou, není chleba. Vracíme se z výletu k jeskyním, je 6 po obědě (18.00). Vcházím do pekárny. Chleba je, ale nesmí nám ho prodat. Vypadám moc kubánsky. Vchází Honza. Chleba je ale nesmí jej prodat. Máme hlad. Dostáváme 6 chlebů zadarmo. Nesmí prodat. Ten den máme hlad.

Pátek ráno, strašná bitka před pekárnou, není chleba. Vracíme se z koupání. Je 7 po obědě (19.00). Vcházím do pekárny. Žádám o 8 chlebů. Chleba je. Platím cuarenta centávos. Cuarenta = čtyřicet. 1 peso = 100 centávos. Platím přídělovou cenu pro Kubánce, vypadám jako Kubánec a nemusím mít přídělovou knížku, protože už mne zná, byl jsem tam přece již včera.

Sobota ráno, strašná bitka před pekárnou, není chleba. Mezi bojujícími je i můj známý Kubánec. Ptám se ho, proč si nekoupil chleba včera odpoledne. Jeho odpověď je prostá: “Vím já, jestli budu mít ráno hlad?” Co dodat. Kuba je nádherná země, Kubánci neskutečně šťastní lidé.