Na cestách civilizací člověk páchne. Na cestách divočinou člověk smrdí. Ne že by mezitím byl nějaký podstatný rozdíl. Problém začíná v okamžiku, kdy se vracíte z divočiny do civilizace a chcete se nenápadně začlenit mezi ostatní cestující.

V normální zemi se člověk vykoupe v hotelu, navoní a odjede na letiště. Jezdím do Venezuely, přilétám i odlétám z Caracasu. Caracas má jeden smutný primát, je to nejnebezpečnější město na světě. Nejvíc vražd na počet obyvatel na světě. Ostatní kriminalita je na tom stejně. Z tří set Čechů kteří navštívili Venezuelu předloni na podzim, jich bylo šedesát oloupeno při cestě z nebo na letiště. Slušných dvacet procent.Vyřešil jsem to po svém. Dokážu projet Caracasem bez zastávky až na letiště. Má to jednu nevýhodu, jsem jak čuně.

Naštěstí nepatřím mezi stydlivé a nejezdím sám. V odletové hale mne kolegové obstoupí a já provádím bleskové převlékání. Kraťasy a vytahané tričko, nahradí dlouhé kalhoty a košile s rozhalenkou, obojí jak čerstvě vyprané a vyžehlené. Sada oblečení je připravena již před odletem v Praze a nesmí být během cesty použita. Zvláště výměna slipů je velmi delikátní operace. Jen to mi v podstatě zaručuje, že budu do letadla vpuštěn. Ostatní jsou na tom podobně. Oblečení je skvělé, jen na pokožce zůstává vrstva prachu z několik desítek hodin trvající dopravy.

Nastupujeme do letadla. Startujeme. Jsme v letové hladině. Bude papu. Létám s Lufthansou. Ta má moc pěkný zvyk. Před jídlem roznáší teplé mokré navoněné látkové ubrousky. Na mytí rukou. Dostávám ubrousek. Opatrně umývám obličej, krk a pak neodolám. Následují ostatní části mého těla, i ta nedostupná se díky výhledu na očistu stávají dostupnějšími a končím u nohou. Chudinky nohy, běhaly celých 18 hodin v sandálech. Jsem čistý.

Letuška se vrací. Sbírá použité ubrousky. Tem můj vybočuje z řady. Není již bílý a v žádném případě již není voňavý. Bleskový pohyb letuščiny ruky a již mizí pod jiným ubrouskem od spolucestujícího. Inu, hygiena je hygiena.