Turbinicarpus saueri patří údajně mezi kaktusy ve sbírkách spíše málo známé. Toto nedokážu kvalifikovaně posoudit, nicméně jde o rostlinky velmi pohledné, s jejichž pěstováním nejsou – při dodržení obvyklých zásad doporučovaných pro pěstování mexických kaktusů – větší problémy. T. saueri je hezky vytrněná miniaturka, v dospělosti dorůstají šířky kolem 60 mm. Otrnění tvoří vedle nejčastěji jednoho středového trnu (délka až 14 mm) až 14 trnů okrajových (u svých rostlin jsem napočítal dokonce 15). Tyto jsou na rozdíl od šedočerných středových trnů bílé, ukončené tmavou špicí. Mladé rostliny – dle mé zkušenosti – středový trny mít nemusí. Květy – široké až 25 mm, bílé s růžovým proužkem na vnějších okvětních lístcích – vyrůstají z vlnou pokrytého temene. Turbinicarpus saueri roste na několika lokalitách v mexickém státě Tamaulipas.

Turbinicarpus saueri MZ 1204, Sierra Sala Mayuca, Tamaulipas

Z mexického státu Coahuila pochází Astrophytum senile var. aureum. Pokožka těchto rostlin je tmavě zelená, holá, případně málo vločkovaná. Trny jsou u starších rostlin dlouhé až 100 mm, nepravidelně zahnuté a zkroucené. K tomuto zajímavému otrnění, které upoutá na první pohled, se vztahuje také druhové jméno „senile” (senilis = stařecký). U rostlin variety aureum jsou trny zlatožluté, ve stáří šednoucí a bělající. Z temene rostliny, kde je otrnění nejhustší, vyrůstají až 80 mm široké květy nálevkovitého tvaru. Okvětní lístky jsou žluté (středový proužek sytější), na konci zašpičatělé. Jícen květu je světle červený. Nalezištěm zlatotrné variety jsou oblasti Sierra de la Paila a Sierra Fragua.

Astrophytum senile var. aureum

Koncem léta a v průběhu podzimních měsíců se květy ozdobují mexické rarity rodu Ariocarpus. Charakteristickým znakem zástupců rodu je mohutný řepovitý kořen, který vedle nadzemní části tvoří jakousi druhou část rostliny. V tomto čísle I. N. se blíže podíváme na tři zástupce tohoto rodu.

Ariocarpus fissuratus vděčí za své druhové pojmenování podélné brázdě rozdělující na horní straně střechovitě uspořádané bradavky této zajímavé rostliny (fissuratus = rozdvojený, rozštěpený, rozdělený). Vedle této nejvýraznější podélné středové brázdy rozrývají bradavky další podélné a příčné brázdy. U dospělých rostlin trny zcela chybí, středová podélná brázda je vyplněna hustou vlnou. Stonek je jednotlivý, dorůstající šířky 50 – 150 mm. Květy jsou široké až 45 mm, okvětní lístky růžovofialové, vnější poněkud světlejší. Domovinou rostlin A. fissuratus jsou oblasti severu Chihuahuašské pouště od západního Texasu po středoseverní Mexiko.

Ariocarpus fissuratus

Vedle A. fissuratus si dnes ukážeme Ariocarpus fissuratus var. lloydii. Tato rostlina se od nominální variety odlišuje zejména velikostí – stonky dorůstají šířky až 200 mm a bradavkami, které jsou více robustní, na průřezu až kruhovité, na povrchu výrazně méně rozbrázděné. Jméno variety je odvozeno od jména F. E. Lloyda, který tyto rostliny sbíral v mexickém státě Zacatecas. Rostliny byly rovněž sbírány v okolí Parras de la Fuente, Sierra de la Paila a Viesca (jížní Coahuila), dále pak v severovýchodních oblastech státu Durango.

Ariocarpus fissuratus var. lloydii

Třetím představeným „ariákem” je Ariocarpus retusus var. furfuraceus. Stonek je zploštěle kulovitý, šedé až modrozelené barvy. A. retusus var. furfuraceus dorůstá šířky 100 – 250 mm. Trojúhelníkové bradavky dlouhé až 40 mm a široké až 35 mm jsou na špici ukončeny šedožlutou vlnou kryjící okrouhlou část dimorfní areoly. Rovněž u tohoto kaktusu v dospělosti trny zcela chybí. Temeno rostliny je hustě kryto vlnou, z které vyrůstají až 50 mm široké květy. Květy jsou bílé, středový proužek okvětních lístků může být narůžovělý. Domovinou A. retusus var. furfuraceus jsou mexické státy Coahuila, Nuevo Leon, San Luis Potosí a Zacatecas.

Ariocarpus retusus var. furfuraceus

Lophophora diffusa vděčí za své druhové pojmenování mnohdy nezřetelnému – difuznímu tvaru žeber (diffusus = rozptýlený, rozšířený, rozložený, rozkladitý). Šedozelený až žlutozelený – v mládí solitérní, později většinou trsovitý – stonek dorůstá šířky až 200 mm, pod zemí přechází v mohutný řepovitý kořen. Stonek je beztrný, u starších rostlin nesou areoly efektní chomáče vaty. Květy jsou vzhledem k velikosti rostlin relativně malé, šířka nebývá větší než 20 – 30 mm. Barva květů je proměnlivá, nejčastěji bílá (mohou mít žlutavý nebo růžový nádech). Lophophora diffusa roste v mexickém státě Querretaro.

Lophophora diffusa, Vizarrón

Do určité míry – z hlediska zařazení – problematickým druhem je Lophophora williamsii f. jourdaniana. Jméno „jourdaniana” použil při svém platném popisu MUDr. Habermann. Nicméně naleziště tohoto druhu – dnes řazeného jako varieta k L. williamsii – není známo. Modrozelený stonek dorůstá šířky cca 70 mm. Na mladých rostlinách se vyskytují drobné trny, ty postupně odpádávají. Starší rostliny jsou zcela bez trnů, z areol vyrůstají husté vatovité „štětinky”. Temeno rostliny je touto vatou zcela pokryto. V blízkosti temene vyrůstají až 20 mm široké, nálevkovité květy, barva květů je růžovofialová, střední proužek tmavší. Vzhledem k mohutnému řepovitému kořenu je nutno – podobně jako u všech rostlin rodu – volit velmi propustný substrát a opatrnou nárazovitou zálivku.

Lophophora williamsii f. jourdaniana

Pro tento měsíc poslední představenou rostlinou je kaktus s označením Gymnocalycium spec. Majares. Jedná se o velmi hezké gymnocalycium, o kterém bohužel nemám z literatury bližší informace. Rostlinku jsem získal před 8 lety a musím konstatovat, že – alespoň dle mých zkušeností – se jedná o relativně pomalu rostoucí kaktus. Když jsem jej na jaře 1996 získal měl stonek v průměru 50 mm, dnes má cca o 30 mm více. Tmavě zelený stonek je tvořen výraznými hrboly, z areol vyrůstá 5 – 7 trnů (šedohnědá až rezavohnědá barva), z nichž spodní je nejdelší (až 20 mm), trny v horní části areoly (pokud vůbec jsou) jsou jemné a krátké (cca 5 mm). Květy šířky až 60 mm, barvy šedobéžové, na rubu okvětních lístků růžový proužek, lícní strana má vedle jemně růžového proužku na koncích zelenkavý nádech. Mělo by se jednat o gymnocalycium poměrně problematicky kvetoucí, toto však nemohu v žádném případě potvrdit. V mé sbírce kvete pravidelně, v několika vlnách od června do září. Gymnocalycium spec. Majares roste velmi dobře na přistíněném stanovišti, snese však rovněž slunné místo. Plného rozevření květů se dočkáme teprve po několikahodinovém „pobytu” na plném slunci. Ve stínu se květy (jako u mnoha dalších kaktusů) nerozevřou.

Gymnocalycium spec. Majares

Zářijová prohlídka je u konce. Přeji Vám hezký podzim a ať nám to hezky roste. Mějte se fajn a za měsíc zase – alespoň doufám – nashledanou. .