Lobivia kieslingii Rausch je ve svém rodu tak trochu mimořádná rostlina. Má dorůstat až do 25 cm průměru, ty moje, které jsem dostal od kamaráda Josefa, mají 10-11 cm a rostou velmi zvolna. Rostou v argentinské provincii Tucuman v Sierra de Quilmes, vysoko v horách, a připomínají mě statečný kmen indiánů kmene Quilmes, kteří se 150 roků bránili ve své pevnosti nájezdům conquistadorů, než podlehli, jako všichni ostatní. V jejich pevnosti a muzeu jsem byl s kamarády, bylo šílené vedro a štíty S.de Quilmes se příkře vypínaly hned nad pevností. Dali jsme přednost v rovině rostoucím G. spegazzinianum a Acanthocalycium sp. a taky dobrému a chladnému pivu Quilmes. Abych se vrátil k té lobivii, Autor popisu ji ve své monografii Lobivia  zařadil do okruhu L. formosa.....podle tvaru a velikosti květů jistě, tělo připomíná spíš chilské rodentiphyly.

Nemám moc echinokaktusů, vlastně mimo “gruzónů” jen jeden. Echinocactus parryi Engelm. Vlastně ani nevím, jestli je to skutečně pravý “parryi”, nikde jsem jej neviděl. I tuto rostlinu jsem dostal s tím, že je vzácná, semena nejsou a když jsou, neklíčí, když náhodou vyklíčí, semenáče hynou. Roubovanec rostl opravdu zvolna, má sotva 10 cm v průměru. V Chihuahua, v severním Mexiku, má dorůstat kolem 30 cm. Počátkem června se na temeni objevilo něco, v čem jsem zkušeným okem rozpoznal poupě, celý měsíc mě kytka napínala, aby pak vykvetla v den, kdy s námi sluníčko nemluvilo. Jak jsem nafotil, tak posílám. Dočetl jsem se, že květy mají být žluté, o červeném středu se nepíše. Možná, že to ani není taková vzácnost a podstrčili mě něco docela obyčejného, ale to nevadí.

V srpnovém horkém podvečeru zdraví Václav Šeda