Při našich kaktusářských cestách do USA nemůžeme minout Belen, malé městečko v Novém Mexiku. Bydlí tam totiž hned dva velikáni světového kaktusářství, vedle Stevena Bracka, jehož firma dodnes dominuje na světovém trhu se semeny, tak i Horst Kuenzler, který stál u počátků vzniku firmy Mesa Garden, a nyní je už na odpočinku. Mezi kaktusáři mají dodnes zvuk rostliny označené polním číslem HK.

Horsta jsme navštívili naposledy v roce 2001 a strávili u něj příjemné odpoledne. Poprosili jsme ho i o několik údajů ze svého 65 letého života. A tady je jeho vyprávění:

Narodil jsem se 14. dubna 1937 v německém Mannheimu v obchodnické rodině. Nyní žiju tady ve státech a v Evropě jsem byl naposledy vloni, navštívit svou matku, které bylo 85 let, a samozřejmě i své dva bratry. Splnil jsem si i svůj sen, návštěvu firmy Gerharda KOEHRESE, kterého jsem navštívil s dalším znalcem - Fritzem Hochstätterem, který se specializuje na zimovzdorné kaktusy severní Ameriky.

Nebylo to poprvé, co jsem se vrátil do Evropy. Byl jsem tu již dříve několikrát a vždy jsem navštívil nejen rodinu, ale také pěstírny kaktusů, botanické zahrady v Německu, Rakousku, Itálii, Monaku a Belgii. Po řadu let byla moje firma NMCR známá po celém světě jako velkoobchod se semeny kaktusů a ostatních sukulentů, takže mé kontakty jsou dodnes velmi bohaté.

Ale zpět k mým počátkům zájmu o kaktusy. Ke konci války sloužil můj otec v Rusku a naštěstí se včas přesunul do Norska, kde byl až do konce války. Když bylo naše město bombardováno, evakuovali jsme se na venkov - nejdříve do Alsace poblíž Black Forest (Schwarzwald), později do oblasti jižně od Nurembergu. Do Mannheimu jsme se vrátili až v roce 1945.

Byl jsem postižený nemocí, která se nazývá láskou ke kaktusům již v ranném věku. Nemocí, která se nedá léčit žádným lékem. První rostliny jsem nakoupil v místním obchodním domě Woolworth, všechno známé druhy jako Opuntia microdasys, Notocactus ottonis, Eriocactus leninghausii. Vstoupil jsem do místního kaktusářského spolku a ve dvanácti letech jsem měl sbírku asi 800 malých rostlin, které jsem získal především u členů našeho spolku a dalších pěstitelů. Mým velmi obdivovaným učitelem byl pan Essig, který měl opravnu bot a specializoval se na rod Gymnocalycium (okolo r. 1950), velký sběratel, který ale neměl vlastní zahradu. Svou sbírku měl umístěnu v pronajaté zahradě asi 8 kilometrů od své opravny. Na konci vegetační sezóny všechny své rostliny vysadil z nádob a dvě tisícovky jich pak zabalil do novin, na kole je dopravoval do svého krámu, kde je hromadil do polic mezi boty. Tolik na jeho památku.

Vystudoval jsem obchodní školu, kterou jsem ukončil 3 roky studia v obchodní bance v kombinaci s bankovní školou, pak 2 léta anglického institutu (Heidelberg) a zpět do banky, tentokrát jeden rok ve Frankfurtu. V té době jsem se však ještě stále necítil být připraven zaujmout pozici ve stálém zaměstnání. Cítil jsem silnou touhu poznat kaktusy na jejich přirozeném stanovišti v přírodě. Naplánoval jsem si tehdy jeden rok práce v Kanadě a při té příležitosti také cestování napříč jihozápadem USA, Mexikem. Několik let před tím jsem se stal příbuzným mé stávající manželky, která můj zájem o kaktusy sdílela. Vzdali jsme se 10. dubna 1961. O čtrnáct dní později jsme vyrazili z Mannheimu vlakem do Rotterdamu a nastoupili na loď "Ryndam", jejímž cílem byla Západní Indie a přilehlé oblasti. Pak jsme asi týden cestovali vlakem s cílovou stanicí Toronto.

Na konci roku 1962 jsme měli naspořeno dostatek peněz, takže jsme mysleli - tehdy ještě hodně naivně - že nás čeká dobrodružný život. Koupili jsme ojetého brouka, kterého jsme upravili na malé tábořiště s malinkým kufrem. Sedačky jsme sklápěli dolů a tím z nich snadno vytvořili postele. Veškerá zavazadla, stejně jako potřeby pro táboření musely být uloženy v přihrádkách automobilu, aby se navečer mohl stát snadno nejen ložnicí, ale také kuchyní. Měli jsme uspořeno kolem 800 dolarů. Na jídlo, benzín, trochu peněz na úhrady kempů poskytujících trochu pohodlí. Na údržbu nebo případnou opravu našeho auta jsme žádné peníze neměli. Naštěstí - náš brouk nás nikdy nezklamal, to by asi naše cestování skončilo.

Naše první kaktusy jsme našli v Ontariu, byla to Opuntia compressa (humifusa) na Point Peele (HK0001) který není moc daleko od Detroit MI, pak následovala Coryphantha vivipara v západní Kanadě. Opustili jsme pak Vancouver a přejeli do Spojených států... Washington, Oregon, Idaho, Utah, Colorado, New Mexico, Arizona, Kalifornie a pak následovalo Mexiko: Baja California, Sonora, Sinaloa s přejezdem až k Mexico City, celý měsíc jsme strávili v Acapulco, a pak napříč středním Mexikem až k Big Bendu, což trvalo další měsíc.

Poté se naše osmisetdolarová zásoba ztenčila téměř na nulu, střemhlavě, téměř bez zastávky jsme zamířili do Jižní Karolíny, navštívili jsme příbuzné, a zamířili na sever, abychom se konečně vrátili zpět do Toronta, kde jsme už uvázli úplně bez peněz. Trochu nám pomohla má teta, žili jsme několik týdnů v jejím bytě, a několik měsíců pracovali, abychom ušetřili peníze na zpáteční cestu do Německa. Také jsme navštívili v Novém Mexiku Denise Cowpera. Ten byl zakladatelem firmy NMCR, která fungovala od roku 1950.

Brzy po návratu do Německa jsme dostali od Denise dopis a s nadšením jsme přivítali jeho návrh na spoluúčast v jeho firmě NMCR (New Mexico Cactus Research). Těšili jsme se na dobrodružný život bez stálého zaměstnání. V září 1963 jsme se přestěhovali do Belenu, kde jsme se také setkali s Davidem Eppelem, pozdějším společníkem v NMCR a velmi dobrým přítelem. Nyní žije v arizonském Besbee a v neziskové organizaci se zabývá výzkumem arizonských kaktusů a ostatních sukulentů. Na jedné z našich cest, kdy jsme zastavili poblíž silnice do Sacramento Mountains v jižním Novém Mexiku jsem "objevil" Echinocereus kuenzleri (dnes E. fendleri var. kuenzleri). Neznal jsem příliš dobře kaktusy amerického jihozápadu, ale předpokládal jsem, že se od E. fendleri značně odlišuje. Některé rostliny jsem měl v NMCR, odkud byly vzaty a uloženy v herbáři na UNM v Albuquerque. Druh byl popsán v roce 1976 na základě uloženého herbářového listu a dalších polních studií.

Od našeho vstupu do NMCR (v roce 1963) uplynulo 37 let a právě díky našemu přičinění byla zahájena distribuce semen vzácných a neobvyklých rostlin. Myslíme si, že přece jen jsme byli v této oblasti alespoň trochu úspěšní.

Mimo mnoha rostlin vypěstovaných ze semen jsme vychovali také dva potomky - Stevena (narozen 1965) a Susan (narozena 1975), oba sdílejí náš zájem o přírodu. Dnes máme pouze skromnou zahrádku a venkovní sbírku ve foliovém skleníku. Naše neukojitelná touha k polním cestám, spojeným s hledáním rostlin, minerálů a fosílií, trvá stále, i když jsme už na odpočinku.

New Mexico Cactus Research
Horst Kuenzler
PO BOX 787
Belen NM 87002
ph 505 864 4027