Nejprve snad, kdo to vlastně je ten kaktusář. Je to ten, co má kaktusů tisíce, nebo jen dva, ten kdo je známý, nebo i ten, co v životě nevystoupil ze své anonymity, ten komu se daří, či i ten, komu rostliny hynou a on přesto znovu a znovu sází a pečuje? Každý to může vidět jinak, ale pro mě je to ten, kdo vidí v kaktusu živý zranitelný vnímavý organismus a jako s takovým s ním zachází.

Takže jací jsou?

Podle mě šikovní. Leckdo se možná zarazí. Já jsem kaktusář docela určitě, vždyť už kaktusařím takových let, a přece jsem si sám nevyrobil docela nic. To může být pravda. Ale co to umístění rostlin, aby měla každá přesně to, co potřebuje, co to přesunutí kaktusů na zimu a vůbec, kdo vymyslel, že skleník je dobře v tomhle terénu zapustit do země a tady jej umístit na garáži, zde prosklít střechu…. Ano, ona ta šikovnost nemusí zrovna spočívat v tom, že si všechno sám vyrobím. Důležité je to vymyslet a potom také zorganizovat, aby se všechno realizovalo. A když tak navštěvujeme kolegy či kolegyně kaktusáře, přiznejme si, neobdivujeme dost často právě ty nápady i šikovnost, s níž to všechno dotyčný dokázal a co, jak si pro sebe sebekriticky přiznáváme, já bych nikdy nedokázal (když u nás a o nás si ostatní říkají totéž)? A to už jsem vůbec opominul tu velikou skupinu kaktusářů, kteří nejen vymyslí, zorganizují, ale sami vlastníma pověstnýma českýma rukama vyrobili. Skleníky z okurkových lahví, ale posléze nakombinované s konstrukcí z úhlového železa a se sklem z vyřazených oken, vyhřívací kabely v pařeništích, skleníky na nožičkách ze sádrokartonových lišt, nejprve vlastně fóliovníky, a posléze s folií nahrazenou polykarbonátem….. Prostě šikovnost, mně to nikdo nevymluví.

Podle mě nelze kaktusářům upřít inteligenci. Každý, kdo ví něco o inteligenčním kvocientu a testech inteligence nepochybuje, že to vůbec nesouvisí s tím, zda jde o nemluvu nebo výřečného extroverta, zda jde o člověka se vzděláním či bez něj. Řekl bych, že kromě entomologů není příliš mnoho zálib, kde se chtě nechtě mluví latinsky. Latinsky a přijde to samo, pozvolna, nejprve rody, pak druhy, nejprve mechanicky, pak se začnou sledovat i významy. A stejně tak je to s prostředím, kde kaktusy v domovině rostou a začne se studovat a za chvíli má člověk představu o obou Amerikách, pak i o určitých místech, taxonech atd. A potom, k tomu, aby se dařilo, dokonce přímo od semene vypěstovat, udržet rostlinu, k tomu musí prostě kromě citu i ten rozum být.

S tím souvisí ještě jedna vlastnost. Pokora. Ono pěstovat bez toho, že pochopím, že příroda je ta velká čarodějka a já prostě neporučím větru a dešti sice jde, ale podle toho to také vypadá. A protože kaktusy jsou naši přátelé a my jim nemáme v úmyslu ubližovat, skloníme se, respektujeme, vnímáme potřeby a dle toho jednáme a pak to přijde, úspěchy, květy…. A ono to člověka nějak prostoupí, působí to prostě všude, ve vztahu k lidem i k životu. Stačí jen vnímat a mít porozumění a pak není problém se zachovat tak, že svědomí ve volných chvílích nehryže, že zdánlivá újma není újmou, jde jen o systém hodnot. Když nepociťujeme jako újmu, že jsme ztratili trochu času a pomohli tam, kde to jiní neudělali, není to újma, je to naopak štěstí, něco co zaplňuje a za co možná stojí i žít. A je pro nás újma to, že věnujeme čas rostlinám, tomu, že jim umožňujeme život, anebo že občas nějakou komusi podarujeme, někomu věnujeme trochu času a přízně?

Kaktusář nemůže být jiný, než trpělivý. To nesouvisí ani tak s tím, zda je někdo běsnící cholerik svou podstatou. Ono totiž třeba pikýrování v trochu větším rozsahu je sice také určitou zběsilostí, ale vztekající se člověk pohazující nástroje i rostliny je těžko představitelný. A vůbec, zasít a čekat na to, zda něco vzejde, pak se dočkat semenáčků a přečkat všechny nástrahy mnohdy let až do květu. Co je k tomu třeba kromě trpělivosti? Samozřejmě také optimismus. Ten prýštící z podstaty. Jak často jsem obdivoval ty známé i bezejmenné, kteří na výstavách či při jiných příležitostech vysvětlovali adeptům naší záliby věci pro ně, zkušené a ostřílené, tak banální. Trpělivě, krásně lidsky a s optimismem, že ta slova padnou na úrodnou půdu.

Kaktusář obvykle penězi nerozhazuje. Totiž, aby bylo jasno, na zbytečnosti, jako je oblečení, vybavení bytu, lepší auto, přepychová dovolená atd. I do každé burzy, výstavy či do katalogu vstupuje v přesvědčením, že nevydá mnoho, nebo možná nic. Ale cožpak je to možné? Prostě vydá a nelituje. Naopak radost a už hned plány, to následuje. A velké investice jako skleník, nebo dokonce drahá cesta. Počítá se sice, počítá, ale dopadne to nakonec úplně stejně jako s těmi výstavami, burzami či katalogy.

Nevím, zda by se vůbec někdo odvážil tvrdit, že kaktusáři nemají smysl pro krásu. Možná ano, ale pak jde o člověka, který neví o kaktusaření a o kaktusářích vůbec nic. Zažil to každý z nás, každý jindy a jinak. Když vstoupí ráno do skelníku, sotva se rozednilo a zapívají první ptáci, v okamžiku, kdy ucítí tu známou vůni, jež evokuje vzpomínky a zároveň vyvolává pocity nové a stejně krásné, možná ještě lepší. Kdo třeba jen na parapetu, v pařeništi či na balkoně objeví první květy a pak ty už očekávané pocity, nebo ono nevyslovitelné, čím k nám rostliny promlouvají, co nám ukazují a předvádějí. A onen smysl pro krásu, ten je v nás, aniž si jej definujeme, protože to nepotřebujeme. On nás zaplňuje a víme, že teď tohle, ta chvíle, ten kousek života je nádherný a stojí za to jej podržet co nejvíce, co nehlouběji jej vdechnout a uchovat. Je tím bohatý každý kaktusář, často bohatší, než ostatní lidé. Ale on citlivý, pokorný a chápající rád přivede k téhle zálibě každého, ne jen pro ten či onen kaktus, ale právě pro tohle, pro štěstí, radost ze života, pro lásku k lidem i k přírodě.

Dítě je pro kaktusáře rovnocenný partner. Nezáleží na věku. Dítě je potenciální kaktusář. Je to čistá duše, je tak čisté, jako jsou čisté, bezelstné a bezbranné v našich rukách rostliny. Proto má kaktusář k dětem vřelý vztah, byť jej nemusí napovrch dávat najevo. Ale když přijde ta příležitost promluvit s dítětem, pak se to projeví, ta promluva, klid a přitom rovný vztah, který dítě hned vycítí a zpravidla se nadchne pro tuhle nádhernou zábavu, pro to, kde se může realizovat a nikdo se nad něj nepovyšuje, kde má již od počátku úspěchy a podporu.

Kaktusář naprosto obvykle ctí ženu i rodinu. Proto jsou také kaktusáři oblíbení partneři a zároveň zvláště kaktusáři osamělí v předdůchodovém věku od vdavekchtivých žen ohroženým druhem. Je pravda, že v rodině nepůsobí kaktusář (viděno opravdu jen mýma očima) žádné problémy, nikoho neobtěžuje, nemá žádné požadavky, chová se slušně….. A že pikýruje v obýváku, na zimu obsadí ledničku, sklep, požaduje po manželce, aby mu na poště vyzvedávala balíčky s kaktusy či semeny, že absolvuje zájezdy, sype na koberec rašelinu či antuku? Ale vždyť on přece nechodí ani do hospody, ani za ženskými a na nějakou tu šílenou sokyni přece manželka hravě stačí. Protože manželka kaktusáře má zásadně pochopení, nad penězi na nákupy mávne velkoryse rukou, a byť třeba sama nepropadla úplně kaktusářské vášni, občas se přece jen vloudí do toho voňavého království a užasle a rozjitřeně sleduje květy. Ona totiž žena je chápající již svou přirozeností a vše o čem jsem již psal, jako je smysl pro krásu, pochopení, ale navíc i něha a láska, jsou pro něčím bytostně vlastním. A muž kaktusář to ví, protože sám je moudrý svým pochopením přírody i života. Proto ženu ctí, mnohdy sice mlčky, ale ona to ví, a on zase ví, že ona ví…..

Kaktusáři jsou družní samotáři. Nejlépe je přece jenom každému z nich, když je se svými otrněnými miláčky, může je obdivovat, rozmlouvat s nimi, pečovat o ně. Ale když je příležitost, např. ve frontě na burze, na výletě za kaktusy a podobných příležitostech, se ukáže ta srdečnost, dobrota i družnost. A to, že jsou kaktusáři sekta, která je v zásadě nesnášenlivá a věčně rozhádaná? Ne, já to odmítám. Je sice pravda, že někdo, když dojde na taxonomii, tak prostě dospěl k určitým závěrům a jiný k jiným a stejně v pěstování a jiný zase ohledně hnojení atd. Ale to souvisí s tím, že kaktusáři nelžou. On prostě, když došel někdo k nějakému tomu závěru, tak to tak je. A když se na to pak člověk podívá trochu zpovzdálí, musí říci, vždyť on má každý tu svou pravdu. Tomu se to daří tak, jinému tak, nelže ani jeden, tak o co jde.

Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Zde by se to dalo parafrázovat trochu jinak. Ten kdo podlehl kouzlu kaktusů, ten pokorný, klidný, trpělivý, vnímavý a chápající člověk se smyslem pro krásu může být třeba nemluva, ale každpodáně rozumí vztahu ke světu i lidem. Sám šťastný v oněch chvílích vyvolaných kaktusy, nebo spíše jeho probuzenou lidskou podstatou, která je krásná a laskavá, se rád podělí o tohle nádherné poznání. Přivede rád každého, ať je to dítě či dospělý, k možnosti sám poznat, sám okusit, sám se rozhodnout, ale v zásadě být šťastný. Proto tak často daruje druhému kaktus. Vždyť on sám je kaktusářem právě proto, že mu kdosi daroval Echinopis eyriesii ….