Výlet na Roraimu vypadá asi takto. Z Caracasu autobusem do Ciudad Bolívar, cca 570 km. Z Ciudad Bolívaru do vesnice San Francisko de Juriami, cca 580 km. Tam si najmout průvodce, je povinný a drahý. Ten obstará terénní auto, které odveze celou skupinu do vesničky Paratepui de Roraima, 22 km. Tam se vyplní povinné papíry: seznam proviantu a zápis do knihy návštěv. A vyrazí se pěšky, celé vybavení na zádech, cca 20 kg, ne víc, povinně se váží před cestou. První den, 10 km pěšky k řece Ték, postavit stan, spát. Druhý den, 10 km pěšky, postavit stan, spát. Třetí den, jen 1 km, zato kolmou stěnou nahoru, bez jištění, super. Nahoře postavit stan, spát. Čtvrtý den, 20 km bez bagáže, kolečko nahoře na Roraimě, stan stojí od včerejška, tak jenom spát. Pátý den, sbalit stan, 1.000 metrů kolmo dolů, volný pád se nedoporučuje, 10 km k řece Ték, postavit stan, spát. Šestý den, 10 km pěšky, 22 km terénním autem a jsme v San Francisku de Juriami. Tam chytit dálkový autobus do Ciudad Bolívaru, dál Caracas, dál Maracay a nakonec Choroni. Tři přestupy a 1.210 km se dají zvládnout za 23 hodin. Kdo má odvahu, může jet příště se mnou.

Již v letedle sondujeme, kdo kam jede. Bohužel se naše obavy potvrzují. Na Roraimu jede víc lidí, než je zdrávo. Proto dáváme potají dohromady skupinu, my tři a dvě mladá děvčata, obě umí španělsky, hurá. Pak se k nám přidává dvojice, asi milenecká, nijak po tom nepátráme. Je nás sedm, zlevní nám to průvodce. Plán je jednoduchý. Vystoupit z letedla, vyzvednout bagáž, a hlavně vyměnit peníze. Každá země má nějakou zvláštnost. Ve Venezuele nikde neberou dolary, ostatní měny ani neznají a všude se musí platit bolívary. Vtip je v tom, že jediné směnárny jsou na letišti a nikde jinde v Caracasu. Kdo zapomene vyměnit peníze nebo vymění málo, má prostě smůlu.

Vše jde podle plánu. Vycházíme před letiště a daří se nám obstarat silně postarší minibus, který nás odveze na metro. Metrem na určenou stanici, kde vystupujeme. Pozor, lístek se musí do turniketu vsunout jak při vstupu, tak i při výstupu, jinak se ven člověk nedostane. A to nesmíte o stanici přejet, platí se podle počtu projetých stanic, a funguje to, inu rozvojový stát.

Nastává komplikace, nemůžeme sehnat dopravu od metra na terminál Oriente. Obcházíme dopravce a dohadujeme cenu. Děvčata spolu, já sám na druhé straně. Nacházím ochotného autobusáka, je noc, špatné osvětlení, a ceny jsou ve Venezuele v tisících. Ty mi ve španělštině moc nejdou, a tak vytahuji poslední záchranu, papír a tužku. Papír se ale ohýbá a tak sahám do kapsy a podkládám papír svým pasem. Cena je jasná, a tak sháním zbytek skupiny, která hlídala věci, ve Venezuele nejdůležitější věc. Naskákali jsme do autobusu a vyrážíme. Terminál Oriente, vystupujeme. Autobusy do Bolívaru jedou za 15 minut, fofrem k pokladně. Vybírám peníze. Objednávám lístky. Chtějí na mně pas. Jak jinak. Policejně vojenský stát, zapisují se všichni cestující na všech autobusech mimo městské dopravy. Na silnicích v pravidelných vzdálenostech povinné prohlídky. Hledám pas. Pas není. Chvilka zaváhání a lístky skupuje skupina Čechů, co přijela za námi. Další autobus jede v sedm ráno.

Čeká nás devět nočních hodin na nádraží. Prohledáváme všechny věci, můj pas nikde. Ptám se Karla, nic. Ptám se Jirky: “Nemáš v tašce můj pas?” Jirka odsekává: “Co by dělal v mé tašce tvůj pas?” Ukecávám jednu z dívenek a odjíždím s ní taxíkem na policii. Tam vysvětlujeme situaci a je pravděpodobné, že můj pas je u řidiče autobusu, který nás vezl od metra na terminál Oriente. Dostávám protokol o nahlášení ztráty. Další problémy budou, až přijedu z Roraimy, musím na konzulát pro nový pas. Vracíme se zpět. Dvě hodiny času a 20 dolarů mě stála chvíle nepozornosti.

Zbytek skupiny již okupuje část terminálu Oriente. Chystáme se na noc. Rozdělujeme hlídky. Vybalujeme jídlo. Jirka otvírá svou tašku. Podává mi pas. Můj pas. Vraždil bych. Ale kde vzít jiného dobrého kamaráda.