Ale místo, kde tyhle kaktousky rostou, mi evokuje jinou vzpomínku. Stalo se to kousek od místa, kde jsme zaparkovali naše auto:

Upocený tlusťoch sundal své sombrero a sehnul se ke kaluži stojaté vody. Snad, aby nám, gringům, předvedl své indiánské kořeny. Snad že měl doopravdy žízeň a na nás viděl, že máme leccos za lubem, ale že bychom mu nabídli ze své pivní zásoby, k tomu jsme se vůčihledně nechystali. Byl tak tlustý, že sotva dýchal a shýbání k vodě mu evidentně kyslíku ubíralo. Chvíli se zdálo, že váhá, jakoby si vybíral, zda má zemřít žízní nebo udušením.

Pak přece jen klekl a k vodě se přiblížil na dosah. Vodou se mihlo několik pulců, ve snaze uniknout jeho děsivé tlamě s děravou čtyřkou vlevo nahoře. Dva loky a hladina klesla o dobrý centimetr.

A kousek za rohem si klidně kvetly Mammillaria saboae. Docela dost jich tam bylo.