Jsme v Kolumbii , a tak jediné místo, kde je přístup k Amazonce, je městečko Leticia. Nevede k němu žádná silnice. Spojení je možné jen po vodě nebo letecky. Nasedáme proto v Bogotě do letadla a po několika hodinách vystupujeme na malém letišti uprostřed pralesa. Nápis nad hlavou pasové kontroly hlásá: “Vítejte v Leticii, ve státě Amazonas”. Koho zarazila zmínka o pasové kontrole na vnitrostátním letu, tak vězte, že Kolumbie je policejně vojenský stát. Kontroluje se pohyb všech osob v letecké a dálkové autobusové dopravě. To je důležité.

Bereme si taxi. Proboha, to auto nemá žádné sklo v oknech, žádné světlo a žádné budíky na přístrojové desce, žádný zámek nebo kliku u dveří, ale má na dveřích přilepený papír s ručně psaným nápisem TAXI. Odjíždíme do Haciendy Fernandez, kde se ubytováváme. Předtím platíme taxi, taxametr pochopitelně nebyl a cenu jsme předem nedohodli, opravdu to nebylo zadarmo. Na zpáteční cestě jdeme těch 200 metrů na letiště pěšky.

Ubytování je vcelku slušné, cena příjemná, a tak jdeme shánět cestovku, s níž se vydáme na Amazonku. Shánět není to pravé slovo. Cestovky si nás vyhlédly hned na letišti. Náhončí si nás předcházejí, jak se dá, jen ne cenou. Ta je neskutečně vysoká a v markách. Způsobují to němečtí turisté houfně navštěvující tuto oblast. Máme tip na jednu cestovku, ale musíme nějak setřást ty ostatní. Nakonec to řešíme malým výletem jen na odpoledne, který si u jedné cestovky objednáváme. Ty ostatní odpadly. Konečně kontaktujeme tu naši vyhlédnutou a domlouváme si 4 denní výlet.

V poslední větě předchozího odstavce padlo velmi důležité slovo, domlouváme. Na každou cestu potřebuje cestovatel několik základních věcí. Čas, odvahu, peníze a velmi dokonalé jazykové vybavení. Já sám perfektně ovládám španělštinu. Umím celkem 41 španělských slov, z toho je 16 číslovek. To člověku pro běžný život stačí, proto jezdím jen do španělsky mluvících zemí. Musím se ale pochlubit. Umím i anglicky. Tři slova. Yes. No. Ser. To Ser je s velkým s na začátku a znamená pan. Moc důležité. Výlet domluvil Petr svou velmi dokonalou angličtinou s majitelem cestovní kanceláře, mluvícím také velmi dobře anglicky. Je domluveno spaní, jídlo a jedou s námi tři průvodci, jeden z nich mluví anglicky. Super. Odjezd zítra ráno.

Spěcháme na odpolední výlet s konkurencí. Tváří se otráveně. Již vědí, že jedeme ráno s někým jiným. Jsou to ale profesionálové, výklad je v angličtině, Petr překládá, já i Franta jsme mu vděčni. Franta umí jen česky a mou znalost angličtiny jsem již vysvětlil. Vidíme dokonce i pověstnou Viktorii královskou. Vzhledem k tomu, že Amazonka má jen 7 metrů nad normál, výškových a stále stoupá, je to zázrak. Žádný zázrak. Podnikavý indián vybudoval několik jakoby přírodních bazénků v různých výškách nad hladinou řeky a osel je Viktorií královskou. Přestože spodní bazénky jsou již zatopeny, stále je co ukazovat turistů. Výlet ušel. Jdeme na pivo, do Brazílie. Leticia je vlastně trojvesnice. Leticia je kolumbijská, Tabatinka je brazilská a přes vodu je Peru, pár baráčků bez názvu. A právě do Tabatinky jsme si skočili na pivo. Na hranicích po úřednících ani stopa. Zajímavé. Pivo bylo dobré a bylo ho dost. Lahve mají obsah 0,7 litru a aby obsah nezteplal, na každou láhev dostanete zvláštní termosku.

Ráno nepředstavitelný liják. Na silnici stojí, lépe řečeno, nemá kam odtéci, dobrých 40 centimetrů vody, prostě pod kolena. Spěcháme. Musíme se odhlásit z kolumbijské strany a za řekou přihlásit na peruánské straně, a zaplatit bakšiš. Tady úředníci byli. Aha.

Výlet úspěšně pokračuje, spíme u domorodců. Jíme u domorodců. Vždy jsou to známí našich tří průvodců. Přece nenechají vydělat někomu cizímu, ale nám je to jedno, služby jsou slušné a nálada vynikající. Má to ale jednu vadu. Náš průvodce mluvící anglicky má znalosti angličtiny na stejné úrovni jako já. Na otázku, jmenuješ se Wilson, dostáváme odpověď, Yes Ser. Na otázku, Jmenuješ se Nilson, dostáváme odpověď, Yes Ser. A Nilson-Wilson byl na světě. Na další otázky v angličtině následuje No Ser nebo pokrčení ramen, ale vždy s úsměvem, prostě profesionál. Petr to po několika pokusech vzdává a povídá: “Je to na tobě”. Hrdě nastupuji se svojí španělštinou. Jsou to indiáni z Amazonie, neumí španělsky, a je to. K čemu jsou vám jazyky, když se stejně nedomluvíte. No nevadí. Mluvíme rukama, nohama a jde to.

Vracíme se ze soutoku Amazonky a Rio Negro. Rio Negro , černá průhledná voda asi do hloubky 1 metru. Amazonka, voda barvy kávy s mlékem, průhledná asi do 1 centimetru. Jsme na Amazonce, Rio Negro mizí v dáli, třetí den na cestě. Co si budeme namlouvat, 33 stupňů ve stínu, vzduch se ani nehne, stříška lodi nás sice trochu chrání. Přesto moc nevoníme, spíš strašně smrdíme. Rozhodujeme se s tím něco udělat. Volám Nilsona-Wilsona a naznačuji rukama plavání a ukazuji na řeku. No problém Ser. No vida, Nilson-Wilson umí jedno české slovo - problém. Sundaváme šaty a noříme se do bílé kávy, i teplota souhlasí. Po půl hodině plavání vedle lodi vylézáme a tak, jak nás pán Bůh stvořil, se sušíme. Na co šaty mezi chlapi. Wilson-Nilsou vstává a začíná harašit v naší palmové stříšce. Nechápeme, co tam kutí. Jídlo nepřipravuje. Naše bedna s ledem je zavřená. Apropó, po celou dobu máme chlazené pití. Vezeme obrovskou bednu s polystyrenu, plnou ledu. Je to v ceně výletu, i to pití.

A přece jen bude jídlo. Nilson-Wilson vydoloval ze střechy 4 asi půlmetrové klacíky a teď něco doluje v bedně s ledem. Vydoloval rybu a vytahuje mačetu, tu na vaření ale normálně nepoužívá. Několik seků mačetou a z ryby jsou úhledné kousky o velikosti 2 x 2 centimetry. Kousek ryby na něco navléká a podává mi do ruky klacek. Mě jako prvnímu, jsem vedoucím. Krčím rameny, nevím co s tím. Na klacku visí asi metr vlasce s háčkem. Na háčku kus ryby. Wilson- Nilsou se nadechuje a radostně, protože si vzpomněl, vyráží. Piraňa fisching, Ser. Nevím, co je fisching, vím, co je piraňa. Nevěřícně koukám na řeku, z které jsme před několika minutami vylezli, a posunkem se ptám, kde. Nilson-Wilson ukazuje na vodu vedle lodi a z jeho úst se nese: “Akí”, španělsky zde.

Beru klacík do pravé ruky a nořím návnadu do kalné vody, trochu to cuklo, asi jsem přišel o návnadu. Vytahuji klacík a na konci vlasce visí ryba, asi 20 centimetrů dlouhá s červeným břichem, piraňa. Indiáni mi okamžitě berou klacek s piraňou a dávají mi jiný s návnadou. Ponořit a vyndat. Ponořit a vyndat. Co ponor, to piraňa. Otrava. I Frantu, vášnivého rybáře, to už nebaví. Ale proč nám to berou. Pepe, jeden z doprovodných indiánů chycené piraňe okamžitě zabíjí. Leží na dně lodi, jedna vedle druhé, všechny s otevřenou hubou. Pepe mi bere klacík z ruky a strká jej do huby jedné z mrtvých piraň. Ozve se hlasité sklapnutí a část klacíku mizí. Strašné, půl hodiny jsme se koupali uprostřed bestií, které žerou, i když jsou mrtvé.

Ty mrtvé jsme sežrali k večeři, jsou chutné.

P.S. Věřte indiánům, vědí, co si mohou v přírodě dovolit.