Když člověk cestuje Jižní Amerikou,
neodolá pokušení podívat se na Amazonku. Je
důležité si vybrat správný termín.
Ideální období je konec března. To končí
období dešťů, Amazonka má maximální
průtok a je maximálně rozvodněná. V tu dobu
jezdí na Amazonku jen blbec, nebo já. Jsme
v Kolumbii , a tak jediné místo, kde je
přístup k Amazonce, je městečko Leticia.
Nevede k němu žádná silnice. Spojení je
možné jen po vodě nebo letecky. Nasedáme
proto v Bogotě do letadla a po několika
hodinách vystupujeme na malém letišti
uprostřed pralesa. Nápis nad hlavou pasové
kontroly hlásá: “Vítejte v Leticii, ve
státě Amazonas”. Koho zarazila zmínka o
pasové kontrole na vnitrostátním letu, tak
vězte, že Kolumbie je policejně vojenský
stát. Kontroluje se pohyb všech osob
v letecké a dálkové autobusové dopravě. To
je důležité.
Bereme si taxi. Proboha, to auto nemá
žádné sklo v oknech, žádné světlo a
žádné budíky na přístrojové desce,
žádný zámek nebo kliku u dveří, ale má na
dveřích přilepený papír s ručně psaným
nápisem TAXI. Odjíždíme do Haciendy
Fernandez, kde se ubytováváme. Předtím
platíme taxi, taxametr pochopitelně nebyl a
cenu jsme předem nedohodli, opravdu to nebylo
zadarmo. Na zpáteční cestě jdeme těch 200
metrů na letiště pěšky.
Ubytování je vcelku slušné, cena
příjemná, a tak jdeme shánět cestovku,
s níž se vydáme na Amazonku. Shánět není
to pravé slovo. Cestovky si nás vyhlédly hned
na letišti. Náhončí si nás předcházejí,
jak se dá, jen ne cenou. Ta je neskutečně
vysoká a v markách. Způsobují to němečtí
turisté houfně navštěvující tuto oblast.
Máme tip na jednu cestovku, ale musíme nějak
setřást ty ostatní. Nakonec to řešíme
malým výletem jen na odpoledne, který si u
jedné cestovky objednáváme. Ty ostatní
odpadly. Konečně kontaktujeme tu naši
vyhlédnutou a domlouváme si 4 denní výlet.
V poslední větě předchozího odstavce
padlo velmi důležité slovo, domlouváme. Na
každou cestu potřebuje cestovatel několik
základních věcí. Čas, odvahu, peníze a
velmi dokonalé jazykové vybavení. Já sám
perfektně ovládám španělštinu. Umím celkem
41 španělských slov, z toho je 16 číslovek.
To člověku pro běžný život stačí, proto
jezdím jen do španělsky mluvících zemí.
Musím se ale pochlubit. Umím i anglicky. Tři
slova. Yes. No. Ser. To Ser je s velkým s na
začátku a znamená pan. Moc důležité. Výlet
domluvil Petr svou velmi dokonalou angličtinou s
majitelem cestovní kanceláře, mluvícím také
velmi dobře anglicky. Je domluveno spaní,
jídlo a jedou s námi tři průvodci, jeden
z nich mluví anglicky. Super. Odjezd zítra
ráno.
Spěcháme na odpolední výlet
s konkurencí. Tváří se otráveně. Již
vědí, že jedeme ráno s někým jiným. Jsou
to ale profesionálové, výklad je
v angličtině, Petr překládá, já i Franta
jsme mu vděčni. Franta umí jen česky a mou
znalost angličtiny jsem již vysvětlil. Vidíme
dokonce i pověstnou Viktorii královskou.
Vzhledem k tomu, že Amazonka má jen 7 metrů
nad normál, výškových a stále stoupá, je to
zázrak. Žádný zázrak. Podnikavý indián
vybudoval několik jakoby přírodních bazénků
v různých výškách nad hladinou řeky a osel
je Viktorií královskou. Přestože spodní
bazénky jsou již zatopeny, stále je co
ukazovat turistů. Výlet ušel. Jdeme na pivo,
do Brazílie. Leticia je vlastně trojvesnice.
Leticia je kolumbijská, Tabatinka je brazilská
a přes vodu je Peru, pár baráčků bez názvu.
A právě do Tabatinky jsme si skočili na pivo.
Na hranicích po úřednících ani stopa.
Zajímavé. Pivo bylo dobré a bylo ho dost.
Lahve mají obsah 0,7 litru a aby obsah
nezteplal, na každou láhev dostanete
zvláštní termosku.
Ráno nepředstavitelný liják. Na silnici
stojí, lépe řečeno, nemá kam odtéci,
dobrých 40 centimetrů vody, prostě pod kolena.
Spěcháme. Musíme se odhlásit z kolumbijské
strany a za řekou přihlásit na peruánské
straně, a zaplatit bakšiš. Tady úředníci
byli. Aha.
Výlet úspěšně pokračuje, spíme u
domorodců. Jíme u domorodců. Vždy jsou to
známí našich tří průvodců. Přece
nenechají vydělat někomu cizímu, ale nám je
to jedno, služby jsou slušné a nálada
vynikající. Má to ale jednu vadu. Náš
průvodce mluvící anglicky má znalosti
angličtiny na stejné úrovni jako já. Na
otázku, jmenuješ se Wilson, dostáváme
odpověď, Yes Ser. Na otázku, Jmenuješ se
Nilson, dostáváme odpověď, Yes Ser. A
Nilson-Wilson byl na světě. Na další otázky
v angličtině následuje No Ser nebo pokrčení
ramen, ale vždy s úsměvem, prostě
profesionál. Petr to po několika pokusech
vzdává a povídá: “Je to na tobě”. Hrdě
nastupuji se svojí španělštinou. Jsou to
indiáni z Amazonie, neumí španělsky, a je
to. K čemu jsou vám jazyky, když se stejně
nedomluvíte. No nevadí. Mluvíme rukama, nohama
a jde to.
Vracíme se ze soutoku Amazonky a Rio Negro.
Rio Negro , černá průhledná voda asi do
hloubky 1 metru. Amazonka, voda barvy kávy
s mlékem, průhledná asi do 1 centimetru. Jsme
na Amazonce, Rio Negro mizí v dáli, třetí
den na cestě. Co si budeme namlouvat, 33
stupňů ve stínu, vzduch se ani nehne,
stříška lodi nás sice trochu chrání.
Přesto moc nevoníme, spíš strašně smrdíme.
Rozhodujeme se s tím něco udělat. Volám
Nilsona-Wilsona a naznačuji rukama plavání a
ukazuji na řeku. No problém Ser. No vida,
Nilson-Wilson umí jedno české slovo -
problém. Sundaváme šaty a noříme se do
bílé kávy, i teplota souhlasí. Po půl
hodině plavání vedle lodi vylézáme a tak,
jak nás pán Bůh stvořil, se sušíme. Na co
šaty mezi chlapi. Wilson-Nilsou vstává a
začíná harašit v naší palmové stříšce.
Nechápeme, co tam kutí. Jídlo nepřipravuje.
Naše bedna s ledem je zavřená. Apropó, po
celou dobu máme chlazené pití. Vezeme
obrovskou bednu s polystyrenu, plnou ledu. Je to
v ceně výletu, i to pití.
A přece jen bude jídlo. Nilson-Wilson
vydoloval ze střechy 4 asi půlmetrové klacíky
a teď něco doluje v bedně s ledem. Vydoloval
rybu a vytahuje mačetu, tu na vaření ale
normálně nepoužívá. Několik seků mačetou
a z ryby jsou úhledné kousky o velikosti 2 x 2
centimetry. Kousek ryby na něco navléká a
podává mi do ruky klacek. Mě jako prvnímu,
jsem vedoucím. Krčím rameny, nevím co
s tím. Na klacku visí asi metr vlasce
s háčkem. Na háčku kus ryby. Wilson- Nilsou
se nadechuje a radostně, protože si vzpomněl,
vyráží. Piraňa fisching, Ser. Nevím, co je
fisching, vím, co je piraňa. Nevěřícně
koukám na řeku, z které jsme před několika
minutami vylezli, a posunkem se ptám, kde.
Nilson-Wilson ukazuje na vodu vedle lodi a
z jeho úst se nese: “Akí”, španělsky
zde.
Beru klacík do pravé ruky a nořím návnadu
do kalné vody, trochu to cuklo, asi jsem
přišel o návnadu. Vytahuji klacík a na konci
vlasce visí ryba, asi 20 centimetrů dlouhá
s červeným břichem, piraňa. Indiáni mi
okamžitě berou klacek s piraňou a dávají mi
jiný s návnadou. Ponořit a vyndat. Ponořit a
vyndat. Co ponor, to piraňa. Otrava. I Frantu,
vášnivého rybáře, to už nebaví. Ale proč
nám to berou. Pepe, jeden z doprovodných
indiánů chycené piraňe okamžitě zabíjí.
Leží na dně lodi, jedna vedle druhé, všechny
s otevřenou hubou. Pepe mi bere klacík z ruky
a strká jej do huby jedné z mrtvých piraň.
Ozve se hlasité sklapnutí a část klacíku
mizí. Strašné, půl hodiny jsme se koupali
uprostřed bestií, které žerou, i když jsou
mrtvé.
Ty mrtvé jsme sežrali k večeři, jsou
chutné.
P.S. Věřte indiánům, vědí, co si mohou
v přírodě dovolit.
|