Nebýt tohoto příběhu, tak bych asi nikdy necestoval a pravděpodobně bych nikdy nedostal nápad sestavit takto jubilejní sborník.

Je rok 1987. Mám za sebou několik výjezdů do Bulharska, Rumunska a jiných nám spřátelených zemí. Jako nositel prověření pro “přístajdův” (přísně tajné a důvěrné) se veškeré snahy pro získání devizového příslibu i do obyčejné Jugoslávie míjejí úspěchem. Zbývá jen cestovní kancelář, ale tam člověk velmi brzo zjistí, že zájezdů je o několik řádů méně než chtivých cestovatelů. Přesto riskuji a s několika přáteli dva dny a tři noci bivakujeme před Čedokem. Cílem je získat zájezd někam. Korea, Vietnam, Čína apod. V 8,00 se otvírají dveře a já tupě zírám na cedulku “Vyprodáno“ , přivolaný vedoucí velmi ochotně vysvětluje. Koreu prodávalo pouze Brno, Vietnam prodává Plzeň, Čína je v prodeji v Ostravě, Praha má celou Evropu. Bum a jede se do pr…. .

Rok 1988. Jako pracovník Stanice mladých přírodovědců mám blízký vztah ke zvířatům, vztah k rostlinám je jasný, jsem povoláním zahradník. Zoologická zahrada Praha pořádá zájezd do Mexika, jsem vzat za právoplatného účastníka. Hurá. Během dubna dostávám chřipku, jak banální, ležím doma. Do práce volají ze zologické, potřebují číslo pasu, spolupracovníci mi nic nevyřídí, zájezd odjíždí, já jsem doma. Začátek května, deset hodin dopoledne, v práci zvoní telefon, chtějí pana Havelíka. Beru telefon, Havelík, tady doktor Jedlička, chcete jet na Kubu, chci, přijďte si pro papíry, kdy, hned, kam, a už jedu.

Scházíme se na ulici, má dva poukazy od CKM na Kubu a jeho přítelkyně nemůže jet, sháněl někoho, kdo rozumí zvířatům a volal do zoologické, kde mu řekli, že jsou všichni v Mexiku. Pak ale dodali, že nějaký Havelík ze Stanice přírodovědců nejel, protože nedal číslo pasu, a tak mi zavolal. Dostávám poukaz, na kterém je již zaplacená záloha a moje radost nezná mezí. Okamžitě proplácím zálohu a následuje věta, která mne vrací zpět na zem. Odjezd je za tři týdny. Kdo nepoznal totalitní režim, nechápe. Kdo poznal, ví, že je třeba si nechat potvrdit poukaz na třech místech, každé trvá minimálně týden, ale i tři, a pak je teprve možno požádat o vydání výjezdní doložky k pasu, to trvá měsíc. A začal závod s časem.

13.00. Vracím se do práce a hned své šéfové, byla to báječná ženská, dávám žádost o dovolenou, chápe situaci a nařizuje. Jeď na ředitelství za Marunou, to je naše svazačka a ona ti poradí. Na vysvětlenou, nikdy jsem nebyl v Pionýru, ani ve Svazu mládeže. Je 14.00 a já nacházím Marunu, podívá se na poukaz a pronáší jediné slovo, průser. Během 10 minut stačila obtelefonovat výbor a dostala souhlas mě dopsat na schvalovačku zájezdů z minulého týdne. První razítko je v poukazu. Dostávám příkaz od Maruny, seď. Sedím, vrací se za 40 minut, v poukazu je druhé razítko, ukecala Obvodní výbor a ten mne připsal na schvalovačku, kterou měl převčírem. Chybí mi město, tedy Městský výbor Svazu mládeže. Maruna posmutněla, nikoho tam důvěrně nezná a dnes nemají úřední den. Je 15.10 a dorážím do centra svazáku v Praze. Sídlí na Proseku, stylově, v růžovém zámečku. Vcházím do místnosti a hned se omlouvám, že jdu mimo úřední hodiny, ale hrozně to spěchá. Za stoly sedí soudruh a soudružka v modrých košilích a tmavých kalhotách. Jaký mate problém? Velmi krátce vysvětluji časový problém mého zájezdu. A proč jste nepřišel dříve? Zájezd jsem dostal až dnes. Ta proč jste si jej bral, když to nemůžete stihnout? Protože chci jet. Tak to sem dejte. My se na to podíváme. A kam že je ten zájezd, Jugoslávie? Ne, Kuba. Výbuch atomové pumy by nezpůsobil takovou proměnu. Dvojice svazáků se propadá pod své stoly, barva jejich pokožky dostala barvu svěží louky. Z úst svazačky vyjde vzdech: “Ježíšmarjá, Kuba”. Já stojím jako solný sloup a nechápu tu proměnu. (Teprve po absolvování zájezdu pochopím, že zájezd na Kubu byl nejsnazší cestou, jak emigrovat do Kanady.) Tak to tady soudruhu nechte a my to příští týden projednáme. Moje argumentace, že to spěchá, má jedinou reakci, ale to je Kuba, to se musí projednat a schválit. Moje vidina exotické dovolené mizí v dáli. Vtom se prudce otvírají boční dveře místnosti a do místnosti vstoupil soudruh, soudruh s velkým S, bílá rozhalenka a světlé kalhoty, žádná uniforma, byl to předseda. Co je tu za problém?

Svazačka se nadechuje, zbytečně. Já již vysvětluji situaci. Ani nestačím dopovědět, ani ukázat poukaz. Dveře za předsedou se zavírají a ve vzduchu se nesou jeho slova: “Dopište ho na včerejšek”. Do tváří dvojice se vrátila barva, oba ožili, do strojem psaných papírů ze včerejška ručně dopisují moje jméno, oni nic, předseda to rozhodl. Mám třetí razítko. Na pasech a vízech jsou do pěti. V 16.50 otvírám dveře, soudružka se na mne nemile neusmívá. Vyřízení doložky trvá měsíc, vy jedete za tři neděle, to nemůžeme stihnout. To jsou její slova. Já Vám to tady nechám a za tři neděle, to je den před odletem se tu stavím. Kdyby to náhodou bylo hotové, když ne, tak holt pojedu do pr…. , tak natvrdo, to byla zas moje slova.

Den před odletem, odpoledne, jsem na pasech a vízech dostal pas i s doložkou. Sedmnáct hodin poté startuji z Ruzyně a po dalších čtrnácti hodinách přistávám v Havaně. Dýchá na mne tropický vlhký vzduch a několik drobných příhod, které mne na Kubě potkávají (příspěvek “Hledáme terminál”), stačí ke vzniku dobrodruha.

Od té doby jsem Kubu navštívil 8x, Venezuelu 4x, Kolumbii, Peru , Brazílii, Indonésii, Thajsko, Singapur a za to vděčím všem těm nejmenovaným a dnes již zcela zapomenutým a zbytečným, soudruhům a soudružkám. Stačilo tak málo a nebyl by dobrodruh a nebyl by tento sborník. Stačilo dodržovat předpisy.