Před několika lety jsem si pořídil malou rostlinku G. paraguayense s tím, že vydrží nějaký mráz. Připadalo mi to tenkrát jako vtip, že by v Paraguayi mrzlo… Dopisoval jsem si před lety s panem Alexanderem Arzbergerem z Asuncionu a bylo jasné, že tam vládnou subtropy, i když v nepravidelných periodách lze o čekávat i vpád studeného jižního vzduchu až z Patagonie s ojedinělým poklesem teplot krátce i mírně pod nulu. Teprve později jsem se dozvěděl, že dotyčná rostlina pochází z Mexika, odkud přesně, jsem ale nezjistil, ale třeba některý z našich cestovatelů tuto rostlinu někde objevil?

Literární údaje (dnes spíše webové…) popisují G. paraguayense jako suchomilnou bezproblémovou rostlinu a mrazuvzdornost je udávána do –5°C. Na Riviéře byla u volně pěstovaných rostlin naměřena minimální teplota –9,3°C…

Po několika letech pěstování se z jedné rostlinky stal keřík šlahounů zakončených růžicí (obr. 1) ze sukulentních lístků. Ze šlahounu rostlinka pouští „vzduchové” kořínky a může průběžně zakořeňovat a odnožovat. Jako u podobných rostlin (Crassulaceae) dokonce z každého odpadlého lístku (obr. 2), který pustí kořínky, vyroste nová rostlinka, takže je množení velmi jednoduché. Rostliny samozřejmě každoročně kvetou drobnými bělavě růžovými kvítky. Pravděpodobně je rostlina cizosprašná, a protože mám jen jeden klon, nevytvořila dosud přes pokus sprášení vlastním pylem, žádná semena. Pěstování je skutečně jednoduché a rostliny snáší přemíru slunce a sucho. Při tvrdším pěstování se lístky více vybarvují do červených tónů, rostliny rostou pomaleji a kompaktněji.

Hned první rok na podzim mne zajímalo, jak bude rostlina snášet zimu venku mezi ostatními echinocereusy, pediokaktusy, sclerokaktusy a jinými mrazuvzdornými rostlinami, které jsem tehdy měl. Dnes po letech pěstování, kdy rostliny byly jen v suchém substrátu několik zim vystaveny mrazu jaký prostě byl, mohu říci, že jsou podobně mrazuvzdorné jako třeba mrazuvzdorné echinocereusy. Dosud nezmrzla ani jedna rozetka, vlastně ani jeden volný lístek, který zapadnul mezi trny kaktusů. Přesnější záznamy teplot v zimě si vedu teprve od pozorování A.patagonicus, nicméně nejnižší teploty za posledních pět let byly do –16°C. Rostlinám to nikterak neuškodilo, přestože vnitřní lístky rozety vypadaly skoro jako plně napité a jen spodní bývají mírně svrasklé, nepopraskaly a ani neodpadly. Dnes mají (polovina dubna) některé rozety nasazeno na květ (obr. 3) a během měsíce rozkvetou.

Graptopetalum paraguyaense je tedy možné plně doporučit milovníkům mrazuvzdorných rostlin. Pro jednoduchost množení by bylo možné i otestovat maximální odolnost vůči mrazu, protože mých –16°C rostliny nezahubilo.