Bogota pro návštěvníky připravila několik turistických zajímavostí. Jednou z nich jsou názvy letišť. Jméno třetího neznám. První se ale jmenuje Aero puerto, v překladu Letecký přístav. Druhé se jmenuje Puerto aero, v překladu Přístav letecký. Tento drobný rozdílek způsobuje turistům drobné horké chvilky, hlavně když je letenka vypsaná ručně a tím pádem trochu hůř čitelná, což je skoro vždy, v současné době počítačů. Tak si spokojeně pochvalujete, že máte na přestup celých padesát minut a pomalu kráčíte k odbavení, které ovšem nemůžete najít. Zajdete k informacím a začíná frmol. Zdejší letecké společnosti problém znají a umí jej řešit. Nacpou Vás do taxíku a snaží se vzdálenost, které se dá projet při prázdných ulicích za 40 minut, za stejnou dobu projet i při provozu, který se u nás označuje jako čistá pětka. A tak letadlo na Vás čeká s odletem i několik hodin. Ale čeká, jsou slušní.

Nádherné je i bogotské Museum de Oro, museum zlata. Navštívíte-li Bogotu, nenechte si tento zážitek ujít, stojí opravdu za to. Nesmí se zde z pochopitelných důvodů fotografovat, a tak Vám vzpomínky zůstanou jen v paměti.

Pro nás byl ale největší bogotskou atrakcí nejmenší a nejužší hotel světa. Přistáli jsme v noci a tak nás taxikář odvezl do jiného hotelu. Bezpečnostní situace v Bogotě není nejlepší a tak Vás taxikáři odvezou jen do hotelu v bezpečné zóně. Ráno jsme se přestěhovali. Hotel má tři pokoje. Číslo 101, 201, 301. Kdo zná číslování v hotelích, ví, že první číslo označuje podlaží, druhé pak číslo pokoje. Hotel měl opravdu v každém patře jen jeden pokoj a v přízemí jen recepci. Kategorie hotelu odpovídá tak půl hvězdičce, ale bydlel jsem i v horších. Dostali jsme pokoj 301, pětilůžkový. To v této kategorii znamená dvě širší postele a jednu úzkou. Spí se po dvou.

Přistáli jsme v sobotu, neděli věnovali památkám Bogoty a v pondělí chtěli pokračovat dál. Aby v pondělí ráno nebyl takový fofr, autobus odjížděl během dopoledne a byl to jediný spoj na naleziště smaragdů, bylo rozhodnuto, že se rozdělíme. Petr a Franta půjdou na zeměměřičský ústav pro podrobné mapy. Já zaběhnu na Air France konfirmovat letenky. To je takový vynález leteckých společností, dva až tři dny před odletem potvrdit, že opravdu letíte. Musí se to provést ze země, kam jste přiletěli a odkud budete odlétat. Nelze provést z domova. My jsme přiletěli do Bogoty, ale odlétat budeme z Caracasu, a to po 38 dnech a v poslední části cesty nebudeme mít možnost telefonovat. Konfirmovat musíme proto v Bogotě a nějak jim to vysvětlit. Richard s Oldou zabalí a počkají na mne v hotelu. Pak se setkáme na autobusovém nádraží. Pro jistotu ještě v nedělí platíme hotel, hotově v recepci. Recepční byl chlapík tak okolo šedesátky. U domorodců se to dost těžko odhaduje. Petr si uschoval stvrzenku a jdeme spokojeně spát.

Ráno vyráží Franta a Petr na zeměměřičský ústav. Petrova perfektní angličtina zaručuje, že uspějí. Já cestuji na Air France. V kapse mám anglicky psaný papír od Petra, který vysvětluje, co vlastně na nich chci. Několikrát se tam opakuje slovo, konfirmovat. To pro jistotu, že moje perfektní, viz článek “Koupání”, španělština selže.

Air France sídlí ve třináctém patře ostře hlídaného věžáku. Ostraha mi pouští dovnitř, až když odevzdám svůj pas výměnou za návštěvnický průkaz. Ve třináctém patře hrdě vcházím do kanceláře. Pět plnoštíhlých letušek mne vítá. Přednáším svou žádost, španělsky, nic. Po chvíli vysvětlování vyndávám Petrův dopis. Další nic. Nikdo tam neumí anglicky. Po dlouhé rozmluvě konečně chápu, chtějí vědět národnost. Jsem čech. Chvíli je ticho. Pak se otevírají zadní dveře a vchází dáma, víc než plnoštíhlá, v uniformě Air France. “Co potřebujete?” ptá se mě perfektní češtinou. Vysvětluji situaci a hned je vše vyřízeno. Trochu dámu zpovídám. Je dcerou bývalého českého velvyslance ve Venezuele, pak se provdala do Kolumbie, je jí šedesát, česky ji naučila matka a nikdy nebyla v Evropě. Mnohokrát děkuji za záchranu a odjíždím do hotelu.

V hotelu je problém. Richard s Oldou se dohadují s dědou recepčním. Ten trvá na tom, že jsme nezaplatili. Stvrzenku má ale Petr, a ten se do hotelu ale nevrátí. Čas odjezdu autobusu se nebezpečně blíží. Před hotelem čeká taxi. Posílám Oldu s věcmi do taxi, ať si sedne a nevystupuje. Posílám Richarda, ať si dá věci do taxi a vrátí se. Provedl. Stále se co nejklidněji dohaduji s recepčním. Ten je zcela mimo. Nic si nepamatuje. Jen vehementně vymáhá zaplacení. Dávám Richardovi svoje věci, aby mi je dal do taxi a zůstal tam. Začínám dávat recepčnímu za pravdu a odcházím pro peníze. Venku nasedám do taxi a odjíždíme. Zhruba po sto metrech auto vypovídá službu, přímo na křižovatce. Řidič otevírá víko motoru a bezradně se rozhlíží. Recepční vychází před hotel a začíná nás hledat. Vrhám se k motoru, zkušeným okem nacházím vypadlou benzinovou hadičku od karburátoru. Nasazuji hadičku. Řidič startuje. Jedeme.

A tak jsem utekl bez zaplacení ze zaplaceného hotelu.