Dvojité souhlásky (ll,
rr…) – se musí
vyslovovat odděleně (např. Scilla: Scil-la,
serratus: serratus)
Je-li několik samohlásek za sebou, všechny samohlásky se
vyslovují odděleně – např. leianthus: le-i-anthus.
U složených slov – první slovo končí
samohláskou, druhé slovo samohláskou začíná – se obě
samohlásky vyslovují (výslovnost bývá někdy označena
rozlučníkem v podobě dvou teček – např. hexaëdrophorus,
polyëdrus).
Přízvuk:
1.
u slov dvojslabičných je na první
slabice (álbus, gláber);
2.
u slov troj- a víceslabičných se
řídí délkou předposlední slabiky:
a)
je-li předposlední slabika dlouhá (např.
obsahuje-li dvojhlásky ae, oe, eu, oi, ei), je přízvuk
na ní – např.: -ális, -ánus, -áris, -átus, -culósus,
- énsis, -éntus, -fórmis, -ítus, ívus, -ódes, oídes,
-ólus, -ópsis, -ósus, -útus;
b)
je-li předposlední slabika krátká, je přízvuk
na slabice předcházející (třetí od konce slova), např.:
-áceus, -áneus, -árius, -ícius, -oídeus, -´ii, -´bilis,
-´cola, -íneus, -´imus, ´ulus, -´uus.
c)
Na třetí slabice od konce slova je také přízvuk,
začíná-li poslední slabika samohláskou, např. Senécio,
Cactáceae.
