Milí přátelé, díky Vám všem za účast na programu Adopce na dálku. Abych pravdu řekl, tahle forma sponzorování je mi velmi blízká. Je to vlastně pomoc, kterou obdarovaný neprojídá, ale která ho učí, jak si pomoci sám, a nejen to, dává mu možnost, aby pomohl i svým blízkým a i těm ostatním „ve skupině“.

Když to trochu přeženu, tak třeba sponzorování nadace pro výzkum kterékoliv z nemocí urputně odmítám, jsem totiž hluboce přesvědčen, že právě tohle je úkolem státu (spíše bych řekl, že je to globálním úkolem – soustředit peníze z planety pro řešení jednoho úkolu na jedno – dvě místa). Stejně tak pokládám za věc úlohy státu nákup všech gama nožů a dalších podobných přístrojů, o sbírkách na povodně, na které na mnoha místech čeká tolik rozkradačů, vůbec nemluvě. A zvláště už nemluvím o penězích, které jako „zahraniční pomoc“ putují do pokladen „chudých“ států, kde se rozpouštějí v kapsách státníků, pytle rýže mizí na pultech tržnic a podobně.

V této chvíli máme za tento rok vyúčtováno 14 000 Kč. A věřte, že jsem zahlédl objednávku, kde je nejen pětistovka, ale i tisícovka. Ovšem základ celé sumy tvoří stovky drobných příspěvků. V průběhu ledna tyto peníze odešleme na účet Nadace. Už tam bylo odesláno skoro 10 000 Kč. A pro klid v duši – zveřejníme naskenované výpisy z účtu, kde jsou tyto finanční pohyby zaznamenány. A navíc? Zavázali jsme se, že dalších 10% z obdržené částky k celkové sumě připlatíme. Tak mám pocit, že od příštího března budeme pro vás moci zajistit adopci dalšího studenta!

Dnes přikládáme fotografii vaší malé Mirian. Trošku to svírá u srdce, když z fotografie odečteme poměry, ve kterých žije. Člověk si dost dobře neumí představit, že by se tohle děvče mohlo za pár let stát právničkou, nebo třeba učitelkou. Ale kdo ví? A nakonec – i když se to děvče naučí třeba jen psát a počítat, už to samo o sobě se v těch horských podmínkách indiánské vesničky rovná malému zázraku.