Tylecodon paniculata tvoří nádherné bonsaje s rychle tloustnoucím kmenem. Dlouho jsem po těchto rostlinách toužil a postupně jsem koupil několik řízkovanců i ze semen pěstovaných rostlin. Vzdáleně se Tylecodon paniculata podobá tlustici, není s ní však vůbec příbuzný. Nejvýrazněji se liší v létě, neboť po prvních vedrech z paniculaty obvykle opadá všechno listí a další začne růst až s příchodem chladných nocí, nejčastěji po polovině srpna. Nejolistěnější jsou paniculaty přes zimu a v předjaří nejvíce rostou.   Takto vypadá Tylecodon paniculata doma v Jižní Africe, stáří odhaduji na mnoho desítek let.

Před dvěma lety se i nám povedl výsev tohoto jihoafrického klenotu. Radost byla větší jak na Vánoce. Dva truhlíky byly tak plné, že jsem musel brzy pikýrovat. Přitom paniculaty jsme vysévali i dříve, leč výsevy si nikdy „ani nekoply“. V roce 2001 ale zároveň vykvetly dvě nepříbuzné rostliny, což považuji za základ klíčivosti semen. Pochopitelně jsme nenechali vše jen na mouchách a pilně jsme opylovali listem z Tilansie usnoides. Ale to jsme dělali i dříve, leč s výsledkem nulovým.

A proč taková radost z podařeného výsevu u kytky snadno množitelné řízky? Proč se dva roky pipláme s mrňavými semenáčky, když podstatně větší řízkovance zakoření ve správný čas za pár týdnů? To vše proto, že semenáče daleko lépe tloustnou v kmenu, proto, že jedině semenáče mají vzhled přírodní kytky, byť do velikosti zakořeněné haluze dorostou za tři až čtyři roky. Máme pár starších semenáčů a také řízkovance, takže rozdíl máme denně před očima.

A takto vypadá Tylecodon paniculata coby „Zimní král“ na našich výstavách, podrost je z kosmatcovitých sukulentů, nádoba je z modelované keramiky. Stáří paniculaty je cca 5 let. Kreslila Kateřina Honcová.

Výsev jihoafrických sukulentů provádím poněkud netradičně. Vycházím ze znalosti místního klimatu a ten se snažím co nejvěrněji napodobit. Tedy pouze jihoafrickou zimu, kdy je psí počasí jako u nás v dubnu, ale kdy zdejší kytky rostou jak zběsilé a také klíčí.

Čas pro výsevy jihoafričanů u nás je podzim. Pro výsevy používám obyčejné okenní truhlíky, vysoké cca 12 cm. Do 4/5 je naplním směsí písku a sprašové hlíny půl na půl se skromným podílem rašeliny. Poslední cca 2 cm dám drcené kokosové vlákno. Na něj vysévám. Větší semena zasypu co nejmenší vrstvičkou kokosového vlákna, Tylecodon paniculata jsem samozřejmě nezasypával. Výsevy zaliji růžovým roztokem manganistanu draselného, což je prakticky veškerá použitá chemie.

Do vyklíčení stojí truhlíky stabilně v misce s vodou a i potom je zemina stabilně vlhká, byť se to zdá sebe nesmyslnější. Nejpodstatnější je pro takové špeky jako Tylecodon paniculata teplota pod 20°C a pokud možno stálý průvan. Hned poté, co paniculaty vyklíčily jsme je přestěhovali z domácí zářivkové množárny na parapet stabilně otevřeného okna orientovaného na severovýchod (nevytápěná komora). Za mrazů jsme okna pochopitelně zavřeli. Dnes máme všechny výsevy na severní straně skleníku přímo u otevřeného okna. Výsevy musí být zastíněny před poledním sluncem, spíše kvůli ochraně před přehřátím, jak před spálením.

Tylecodon paniculata je typickým příkladem kytky rostoucí pouze a jenom za chladu. Pochází totiž z Kapské provincie v Jižní Africe, kde panuje tzv. mediteránní klima se mokrými chladnými zimami a suchým horkým létem. Většina jihoafrických sukulentů se zdejšímu klimatu přizpůsobila tak, že rostou jen při teplotách mezi 10 a 25°C, neb jen při těchto relativně nízkých teplotách je i voda. Teploty nad 25 až 30°C jsou pro ně signálem pro uzavření pórů a zastavení růstu i většiny životních pochodů, funguje u nich v různé míře tzv. kyselý krasuloidní metabolismus.

Pochopitelně jsou mezi jihoafrickými sukulenty kytky různě tolerantní vůči horku. Některé jsou schopné fungovat i za horka a rostou i v našem parném létě, nejznámější jsou například lithopsy, kterým se díky tomu daří u mnoha kaktusářů.

Ale zrovna Tylecodon paniculata a mnohé další kytky jsou výrazně chladnomilné. A proto pokud je pěstujeme společně s kaktusy, výrazně trpí a brzy bídně hynou. V době, kdy by nejraději bujně rostly, tj. od konce února do poloviny května, jsou surově sušeny a obvykle trpí i nedostatkem světla v kaktusářském zimovišti. Daleko lépe by jim bylo i v chladném skleníku, pokud tam nemrzne, nebo alespoň na okenním parapetu. Velice by ocenily vystěhování ven v době bezmrazých nocí, tuto námahu pěstitele by ocenily obzvláště bohatým kvetením. Pokud mají v tuto dobu dostatek světla, mohou být sukulenty zcela nekaktusářsky zalévány i den po vyschnutí zeminy.

A v květnu, kdy jdou kaktusy do nějakého toho skleníčku či do pařeniště, by jihoafrické sukulenty raději ven na plné slunko. Teda pokud si již trochu sluníčka užili dříve, jinak by se spálily. Venku jim je o tolik lépe hlavně díky chladným nocím. Pokud jsou sukulenty ve skleníku, musí mít velmi dobré větrání.

Pokud je ortodoxní kaktusář zavře spolu s kaktusy do kaktusářského skleníčku, je neštěstí hotovo. Obvyklý kaktusářský skleníček je větraný pouze malým okénkem. Květnové a zvláště červnové sluníčko tam umí vykouzlit teplotu i nad 45°C, což kaktusy i některé echeverie a jiné mexické sukulenty tolerují, ovšem pro jihoafričany to je signál k okamžitému uzavření pórů a ukončení růstu. A přitom u sukulentů kaktusářsky pěstovaných růst ještě ani pořádně nezačal.

Pokud jihoafričani nějak překlepou horké skleníkové léto, budou se snažit růst od konce srpna, kdy je k životu probudí chladné noci. Ale za pár týdnů již hrozí mrazy a tak se sukulenty spolu s kaktusy (které jsou samozřejmě také sukulenty, neb mají v těle zásobu vody, ale z důvodů historických jsou jaksi vyčleněny) stěhují do obvykle temného zimoviště. A zatímco pro kaktusy je snížení teploty signálem pro ukončení růstu, sukulenty z Jižní Afriky by rostly jak vzteklé. Leč bez světla nelze nic fotosyntetizovati a růst lze jen ze zásob, tož se sukulenty vytahují, deformují a po vyčerpání zásob i hynou.

Jen málo druhů sukulentů vydrží popsaný způsob pěstování. Možná i proto je u tradičních kaktusářů vidět tak málo toho „zelí“, jak se obvykle ostatním nekaktusovým sukulentům říká.

Tož pokud si obstaráte výše vzpomenutý Tylecodon paniculata či jiné krásné sukulenty, dopřejte jim prosím růst za chladu a pobyt pod širou oblohou v létě, je-li to možné. Pokud chcete vidět tohoto „zelíčka“ hodně a co se ze sukulentů (i kaktusů) dá sesázet i na malém prostoru, přijďte se podívat na některou výstavu Pohádkových krajinek ze sukulentů. Příští výstava v Brně bude od 16. do 28. března 2004, denně 10 až 18 hodin, v Základní škole na Náměstí 28. října 22, což jest 2 zastávky šalinkami (tramvajemi) č. 3, 5 nebo 11 z dopravního uzlu Česká směr dětská nemocnice. Příští výstava v Praze bude od 18. 5. do 5. 6. 2004 na Smíchově, Nádržní 112 (naproti Andělu, vedle velkého květinářství), opět denně 10 až 18 hodin. Na výstavách můžete nakoupiti jak rostliny, tak vhodnou keramiku a literaturu „jak na to“.