…co mne ještě vyvedlo z míry, byly latinská jména kaktusů, a proto jsem si koupila Encyklopedii kaktusů, podle které jsem sepsala svoji objednávku. Do této doby jsem pěstovala asi 50 kaktusů, které mám pojmenovány různými jmény. Třeba Dědek, kulatý kaktus, který nekvete. Nebo Ředitelák, to je mamilárka, co jsem ji dostala od ředitelky školky, kam docházejí moje děti. Žížalák – převislý kaktus, který má opravdu žížalí tělo, Robinson – toho jsem zachránila z odpadu v květinářství, vzpamatoval se a krásně kvete, Mexičan – sloupovitý kaktus. A další a další jména, podle toho, jak jsem se k nim dostala či podle toho jak vypadají. Tahle svá laická pojmenování ale napravím, když už mám tu encyklopedii…

No a já k tomu dodávám – milá paní, vůbec není důležité, jestli pěstování kaktusů pojímáte vědecky, včetně latinských pojmenování, a nebo prostě jen tak, pro radost. Moje maminka – jak už jsem kdesi napsal, měla asi 6 kaktusů, a vůbec jí netrápilo, že Žofinka je vlastně Rebutia chrysacantha, ale na chlup přesně věděla, že během roku vyprodukovala 116 krásně zlatých květů. Měla i Pankráce, Serváce a Bonifáce. Od časného jara si hověly pod průsvitnou stříškou na otevřené verandě, trnily a kvetly o sto šest. Maminka by se ráda o ně starala dodnes, ale loni musela odejít...

Jiří H. ze Všetat nám pochválil katalogovou položku z 371. Píše, že: Co se týče hnojiva Kristalon – mohu potvrdit pozitivní zkušenosti ostatních přátel. Kromě konstrukce skleníka kvete téměř vše!

Jiří H. není jediný, kdo Kristalon chválí. Pochvalují si ho i ostatní, např. Pavel K. z Rychnova píše: prosím, pošlete mi ještě dva Kristalony, neboť mi je zabrala manželka, aby měla v oknech metrové závěsy pelargónií. Doma se na něj všichni dívají jako na zázrak a já mám strach, aby si ho po lžičkách nezačala brát moje už skoro dospělá ale v určitých partiích nepříliš vyvinutá dcera!

No, tak to už je skoro dost tvrdý humor a obávám se, že složení hnojiva by nemuselo být plnohodnotnou náhražkou silikonu! Rozhodně bych to na jejím místě nejdříve konzultoval se svým lékařem.

Staré stesky – tak by se dalo nazvat povzdechnutí Josefa S. z Plzně: ...a přesto, že jsem se zařekl, že už nebudu žádná semena objednávat, protože se do skleníku prostě už nic nevejde, opět jsem neodolal nabídce. Je to paradox, ale člověk musí opět doufat, že si zima ve skleníku vybere svou daň a nějaké to místečko se uvolní...

Jo, je to smutné potvrzení známého faktu – žádný skleník se nepostaví tak velký, aby nebyl za pár roků malý!

Přítel M. Špaček nám popisuje trápení s „klejsťákem“: … je to už pěkná řádka let, co mi synovec přivezl kaktus. Dodnes ho podezřívám, že ho švihnul zahradníkovi v Hořicích, a pak se s ním bál domů, aby se to neprovalilo. Moje matka ho pak 20 let mořila téměř absolutním suchem. Klejsokaktus se pak přelil do dvou odnoží a původní stonek zaschnul. Když jsem ho zdědil, měl asi 20 cm. U mne pak přirůstal pravidelně ročně okolo 20 cm a když už se nevešel pro svou výšku do okna, vnutil jsem tento danajský dar svému synovi. Ten po odchodu zmrzlíků vyhrábne rýčem díru vedle skalky a pak ho se snachou postavějí jako telegrafní sloup. Ponadávají si, vytahají z rukou trny a ponechají ho svému osudu až do hlubokého podzimu. Pak ho slavnostně vykopou a za stejných útrap ho přenesou do nevytápěné chodby, kde přečká zase do dalšího jara. V současné době má přes dva metry a několikrát kvetl. A já mám jistotu, že aspoň dvakrát ročně si mladí „v dobrém“ vzpomenou na dědečka.

No – já věřím, že když ten kaktus každý rok vyžene 20 cm sněhobílé palice a v ní se párkrát do roka objeví purpurově překrásný květ, tak si mladí na dědu vzpomenou častěji, a určitě v dobrém.

Tony J. nám píše, že se pokusí i on přispět s trochou legrace na kaktusářské téma. Posuďte sami, jak se mu jeho poezie daří:

Tony píše, že když budou jeho řádky k potřebě, má v zásobě další. A tak mu můžeme vzkázat:

 Pište, ať je legrace!