U vstupu byly ke koupení jako obvykle knihy o kaktusech a sukulentech a naproti starší ročníky časopisů, kromě časopisu Kaktusy ještě např. Aztekia a další. A dále květináčky za velmi nízké ceny, jmenovky, chemické přípravky, atd., vše si bylo možno v klidu prohlédnout, promyslet, prodávající na nikoho nespěchal. Vůbec přístup u prodávajících, jak u literatury, tak u kaktusářských a sukulentářských potřeb, byl velmi přátelský.

 Jsem u pražských výstav zvyklý na část výstavní a část prodejní, která zabírá dvě zadní místnosti skleníků. Tentokrát byly prodejní místnost obsazeny opět tradičně, tj. kaktusy a sukulenty určenými k prodeji, ale v přední části místo výstavy kaktusů byly citrusáři se svými rostlinami. Musím říci, že se celkem těšili zájmu návštěvníků, měli snad natisknuté jakési návody, ale abych pravdu řekl, já jsem této části výstavy v zásadě vůbec nevěnoval pozornost, ale hned jsem se vrhl na své pichlavé miláčky.

Zpočátku jsem byl trochu zklamán, že neuvidím tradičně pěkné výstavní kusy, navíc se soutěží a určitým tematickým rozdělením, tak jak to bývá na pražských výstavách obvyklé, ale pak jsem nad tím mávl rukou a navštívil jsem skleníky Botanické zahrady s kaktusy a sukulenty, které při výstavách docela pravidelně opomíjím. Bylo hezky, sluníčko, ale ne zase nějaký úpal, takže bylo v této části skleníků docela příjemně. Protože ve sklenících jsou kaktusy umístěny dle rodů, bylo to docela pěkné i poučné podívání, i když u kaktusářů jednotlivců mnohdy vídáme rostliny lepší. Ovšem pokud jde o kaktusy sloupovitého vzrůstu, které si z prostorových důvodů skoro žádný jednotlivec ve větším množství nedrží, stálo to opravdu za to. Prostě tyhle kaktusy potřebují prostor, zde jej mají a pořádně jej využívají. Atmosféra tam byla voňavá a příjemná a tyhle velké „cereusy“ a opuncie lákaly oprávněně ke vstupu.

Procházel jsem tuhle část skleníků a vychutnával jsem si to nepospíchání a klid. Vtom vstoupila do skleníků skupinka snědých mladých mužů a žen, elegantních, pěkně oblečených a velmi krásných onou klasickou hispánskou krásou černých očí, vlasů…. Hovořili španělsky a zpozoroval jsem něco jako údiv a úsměv, když uviděli, co vlastně za rostliny zde tak složitě pěstují ve sklenících.

Prodejní část letos stála za to, i když na první pohled se zdálo být rostlin snad i méně, ale mně přidala rodová i druhová skladba bohatší, než na jaře. Musím říci, že já jsem si vybral (ovšem já si vyberu a nakoupím všude) i rostliny skoro již sbírkové a to za ceny velice nízké (když si člověk představí, co stojí velký květník). Je ovšem pravda, že tyhle velké rostliny, zde byly na začátku výstavy, ale když jsem přišel podruhé, někdy po polovině, již zde samozřejmě tyto „větší kousky“ chyběly.

Pozoroval jsem stejné zanícence jako já, kteří s krabicemi obcházeli, váhali, vraceli se, vybírali a do krabic ukládali. Zajímavé je, že tihle postižení často přicházeli v doprovodu manželek a v okamžicích rozhodování, zda tu či onu kytku vzít či nevzít, manželky zasahovaly a to vždy jednoznačně ve prospěch koupě (asi onou železnou ženskou logikou, „když už tady jsi, a za chvíli ta výstava skončí a zase dlouho nebude, tak to kup, pak bys toho litoval“, ale přiznejme si, že i díky své vrozené ženské velkorysosti) a manželé se tedy podvolovali a docela rádi a vládla pohoda a vzájemné porozumění. Vsadím se, že takováto manželka měla dobrý pocit, že udělala manželovi radost (stačí sledovat výrazy tak nenápadně zpovzdálí) a manžel si zase říkal, že přece jen má bezvadnou ženskou, která má pochopení. A já jsem jim tam z toho svého povzdálí dával za pravdu.

Nebyly ani výjimky návštěvy celých rodin, samozřejmě již infikovaných kaktusařením. Viděl jsem i pár babiček s vnoučaty školou povinnými, kdy kaktusářem bylo vnouče a babička v roli zanícené učednice. Otcové rodin občas pronášeli pamětihodné věty, „tohle je typická oroya……..“ a rodina obdivně shlížela a bylo dobře, že kontrolu dle popisky provedl jen otec. Celkově ovšem bych řekl, že si všichni tihle, co spolu přišli, ať už manželé, partneři, milenci, rodiny, ale i kamarádi, byli si v těch chvílích hodně blízko, čas se na chvíli zastavil zrovna v okamžicích štěstí a zdálo by se, že to způsobily kaktusy, že ony je spojily, ale ono to spíše bylo z té naší lidské podstaty. Ale to už nevadí, jestli je kaktus záminka, či je to příčina, je dobře, že jsou chvíle, kdy jsme spolu spojeni tou nekrásnější lidskou sounáležitostí, dobrem a láskou.

Trochu zvláštností pražských výstav je to, že zde zastihnu vždy výpravy dětí, zřejmě výpravy školní. Ale konečně tím lépe. Děti jsou samozřejmě občas nezvedené, ale snad každé si nějakou kytku vybere a já jsem rád, že možná další kaktusář stojí u svého zrodu. A musím se přiznat, že mě vždy dojímají děti, které žmoulají svoje peníze, aby si za ně koupily něco, co si hrozně přejí.

Jako obvykle, zde fungovala poradenská služba zkušených pražských kaktusářů a jako tradičně při takovýchto akcích to byli lidé velmi trpěliví a laskaví. Snad se k tomu, ani jiný typ člověka „propůjčit“ nemůže. Nebo, že by kaktusáři ani jiní nebyli?

Ještě jeden skutečně obdivný postřeh musím zmínit. Týká se to pokladny. Jednak zde byla práce přesně zorganizována, jeden rostliny vybíral a počítal cenu, druhý balil a vše šlo jako po drátcích. Ovšem ten, co počítal má moje zvláštní uznání. Sice si psal občas nějaký klikyhák na papír, ale podle mě sčítal desítky položek hezky z hlavy a rychle a bez jediné chybičky. Prostě, kdo umí, umí.

Pražská výstava na podzim 2003 byla určitě zdařilá a to mluvím jen za svou osobu kaktusáře, určitě by přidali své plus i milovníci citrusů. Takže se budu těšit zase na jaro a další výstavu.