Na jarní výstavu kaktusů v Praze jsem
letos dorazil snad poslední nebo předposlední
den a bylo znát, že nabídka v prodejní části
je již velmi přebraná (přesto jsem
samozřejmě něco ke koupi nalezl). Proto jsem
se na podzimní výstavu, která se konala ve
dnech 11. až 21. září 2003 v Botanické
zahradě Přírodovědné fakulty University
Karlovy v Praze na Slupi, dostavil hned
v prvních dnech. U vstupu byly ke
koupení jako obvykle knihy o kaktusech a
sukulentech a naproti starší ročníky
časopisů, kromě časopisu Kaktusy ještě
např. Aztekia a další. A dále květináčky
za velmi nízké ceny, jmenovky, chemické přípravky,
atd., vše si bylo možno v klidu prohlédnout,
promyslet, prodávající na nikoho nespěchal.
Vůbec přístup u prodávajících, jak u
literatury, tak u kaktusářských a sukulentářských
potřeb, byl velmi přátelský.
Jsem
u pražských výstav zvyklý na část
výstavní a část prodejní, která zabírá dvě
zadní místnosti skleníků. Tentokrát byly
prodejní místnost obsazeny opět tradičně,
tj. kaktusy a sukulenty určenými k prodeji,
ale v přední části místo výstavy kaktusů
byly citrusáři se svými rostlinami. Musím říci,
že se celkem těšili zájmu návštěvníků,
měli snad natisknuté jakési návody, ale abych
pravdu řekl, já jsem této části výstavy
v zásadě vůbec nevěnoval pozornost, ale hned
jsem se vrhl na své pichlavé miláčky.
Zpočátku
jsem byl trochu zklamán, že neuvidím tradičně
pěkné výstavní kusy, navíc se soutěží a
určitým tematickým rozdělením, tak jak to
bývá na pražských výstavách obvyklé, ale
pak jsem nad tím mávl rukou a navštívil jsem
skleníky Botanické zahrady s kaktusy a
sukulenty, které při výstavách docela
pravidelně opomíjím. Bylo hezky, sluníčko,
ale ne zase nějaký úpal, takže bylo v této
části skleníků docela příjemně. Protože
ve sklenících jsou kaktusy umístěny dle
rodů, bylo to docela pěkné i poučné
podívání, i když u kaktusářů jednotlivců
mnohdy vídáme rostliny lepší. Ovšem pokud
jde o kaktusy sloupovitého vzrůstu, které si
z prostorových důvodů skoro žádný
jednotlivec ve větším množství nedrží,
stálo to opravdu za to. Prostě tyhle kaktusy
potřebují prostor, zde jej mají a pořádně
jej využívají. Atmosféra tam byla voňavá a
příjemná a tyhle velké „cereusy“ a
opuncie lákaly oprávněně ke vstupu.
Procházel
jsem tuhle část skleníků a vychutnával jsem
si to nepospíchání a klid. Vtom vstoupila do
skleníků skupinka snědých mladých mužů a
žen, elegantních, pěkně oblečených a velmi
krásných onou klasickou hispánskou krásou
černých očí, vlasů…. Hovořili španělsky
a zpozoroval jsem něco jako údiv a úsměv,
když uviděli, co vlastně za rostliny zde tak
složitě pěstují ve sklenících.
Prodejní
část letos stála za to, i když na první
pohled se zdálo být rostlin snad i méně, ale
mně přidala rodová i druhová skladba bohatší,
než na jaře. Musím říci, že já jsem si
vybral (ovšem já si vyberu a nakoupím všude)
i rostliny skoro již sbírkové a to za ceny
velice nízké (když si člověk představí, co
stojí velký květník). Je ovšem pravda, že
tyhle velké rostliny, zde byly na začátku
výstavy, ale když jsem přišel podruhé, někdy
po polovině, již zde samozřejmě tyto „větší
kousky“ chyběly.
Pozoroval
jsem stejné zanícence jako já, kteří
s krabicemi obcházeli, váhali, vraceli se,
vybírali a do krabic ukládali. Zajímavé je,
že tihle postižení často přicházeli v
doprovodu manželek a v okamžicích
rozhodování, zda tu či onu kytku vzít či
nevzít, manželky zasahovaly a to vždy
jednoznačně ve prospěch koupě (asi onou
železnou ženskou logikou, „když už tady
jsi, a za chvíli ta výstava skončí a zase
dlouho nebude, tak to kup, pak bys toho litoval“,
ale přiznejme si, že i díky své vrozené
ženské velkorysosti) a manželé se tedy
podvolovali a docela rádi a vládla pohoda a
vzájemné porozumění. Vsadím se, že takováto
manželka měla dobrý pocit, že udělala
manželovi radost (stačí sledovat výrazy tak
nenápadně zpovzdálí) a manžel si zase říkal,
že přece jen má bezvadnou ženskou, která má
pochopení. A já jsem jim tam z toho svého
povzdálí dával za pravdu.
Nebyly
ani výjimky návštěvy celých rodin, samozřejmě
již infikovaných kaktusařením. Viděl jsem i
pár babiček s vnoučaty školou povinnými,
kdy kaktusářem bylo vnouče a babička v roli
zanícené učednice. Otcové rodin občas pronášeli
pamětihodné věty, „tohle je typická oroya……..“
a rodina obdivně shlížela a bylo dobře, že
kontrolu dle popisky provedl jen otec. Celkově
ovšem bych řekl, že si všichni tihle, co
spolu přišli, ať už manželé, partneři,
milenci, rodiny, ale i kamarádi, byli si v těch
chvílích hodně blízko, čas se na chvíli
zastavil zrovna v okamžicích štěstí a
zdálo by se, že to způsobily kaktusy, že ony
je spojily, ale ono to spíše bylo z té naší
lidské podstaty. Ale to už nevadí, jestli je
kaktus záminka, či je to příčina, je
dobře, že jsou chvíle, kdy jsme spolu spojeni
tou nekrásnější lidskou sounáležitostí,
dobrem a láskou.
Trochu
zvláštností pražských výstav je to, že zde
zastihnu vždy výpravy dětí, zřejmě výpravy
školní. Ale konečně tím lépe. Děti jsou
samozřejmě občas nezvedené, ale snad každé
si nějakou kytku vybere a já jsem rád, že
možná další kaktusář stojí u svého zrodu.
A musím se přiznat, že mě vždy dojímají děti,
které žmoulají svoje peníze, aby si za ně
koupily něco, co si hrozně přejí.
Jako
obvykle, zde fungovala poradenská služba
zkušených pražských kaktusářů a jako
tradičně při takovýchto akcích to byli lidé
velmi trpěliví a laskaví. Snad se k tomu, ani
jiný typ člověka „propůjčit“ nemůže.
Nebo, že by kaktusáři ani jiní nebyli?
Ještě
jeden skutečně obdivný postřeh musím
zmínit. Týká se to pokladny. Jednak zde byla
práce přesně zorganizována, jeden rostliny
vybíral a počítal cenu, druhý balil a vše
šlo jako po drátcích. Ovšem ten, co počítal
má moje zvláštní uznání. Sice si psal občas
nějaký klikyhák na papír, ale podle mě sčítal
desítky položek hezky z hlavy a rychle a bez
jediné chybičky. Prostě, kdo umí, umí.
Pražská
výstava na podzim 2003 byla určitě zdařilá a
to mluvím jen za svou osobu kaktusáře,
určitě by přidali své plus i milovníci
citrusů. Takže se budu těšit zase na jaro a
další výstavu.
|