Když jsem se před lety vdávala, věděla jsem, že můj nastávající má zajímavého a na mužského dosti neobvyklého koníčka. Učarovaly mu totiž, na můj vkus celkem nevábné zelené pichlavé kuličky a takové podobné zelené placičky s ostny. Ano, uhádli jste, je to kaktusář tělem i duší a již léta pěstuje kaktusy a sukulenty. Jen tak - pro radost.

Na balkoně si zbudoval za tímto účelem skleník a v něm trůní tyhle potvůrky. Vypadají sice jako mrtví brouci, jakoby v nich nebylo za mák života, ale to je velký omyl nás laiků. Rok co rok totiž, na vrcholu jara, se u nás doma opakuje tatáž scéna - manžel s očima navrch hlavy vbíhá do kuchyně, v rukách třímá truhlík a volá: „Podívej se na tu nádheru,“ strká mi pod nos úrodu kaktusů a na každém z nich se skví barevný květ. A já rok co rok vydechnu údivem a zvolám: „No to snad není možný, tohle vykvetlo z těch bodláků?” Dosud jsem totiž nepochopila, jak to, že každá z těch kuliček najednou ožije, nejdřív se na ní objeví pupen a pak zčistajasna bez varování se z každého pupenu vyloupne něco tak oslnivě krásného! Některé květy svou velikostí dokonce zastíní své mateřské kuličky.

To jsou lobivie, poučuje mě trpělivě, už nevím pokolikáté. Za pár dní se přižene opět a to už nese pro změnu další raritu. Nestačím žasnout - ze zeleného ostnáče vyrazil jako šíp dlouhý tlustý stonek, směřující k oknu, na konci s ještě uzavřeným velikým poupětem. „Tenhle echinopsis pokvete v noci”, sděluje mi s rozzářenýma očkama. Tak to má smůlu, to budu spát, říkám si v duchu, ale ráno běžím do kuchyně, abych opět uzřela ten osmý div světa a znovu vzdala hold matce přírodě a její plodivé síle.

Z toho zeleného šípu totiž vyrazil ohromný bílý květ a doširoka rozvinutý pyšně hledí z okna na ospalé ráno. Škoda, že má tak jepičí život a přes den uvadá. Dělá to schválně, aby se nám neokoukal, uvažuji. Co dodat? Matka příroda je moudrá, krásná, rozmanitá a občas si z nás dělá blázny. No zrovna teď - je červen a venku - sněží! Ale ne, to jen vzduchem létá chmýří z topolů a já se tomu zase nestačím divit!