Bylo jaro roku 1990, u nás ještě pořád vládl bolševik a OF se připravovalo na první svobodné volby. Já a druhej hubenej – Míra Sladkovský, jsme z kaktus-ranče spolu se Stevenem Brackem a Garry Loosem odjížděli na 14 dnů v Mexiku. Byla to paráda, klimatizovaný teréňák, příjemný chládek i když venku pekla čtyřicítka. Tenkrát jsme pili celý den jenom vodu. Tak to chtěl šéf výletu – Steven, a nikdo z nás tří ani nemukl. Však jsme se také všichni těšili na 6 hodin večer. To Steven vyhlásil „pívotajm“ – a konzumace pivečka byla zcela volná.

V autě se od té doby vozil kůler – neboli termotaška, na chlazení nápojů, nejčastěji piva, které je i v Mexiku – díky německé (ale i české) technologii, docela dobré. Od té doby bylo podobných čundrů nejméně deset, kdo by se s tím počítal. Výborně chutná třeba takové Tekate, nebo Modelo, dokonce se tu dá koupit i černé Modelo negro. K těm horším pivům patří Corona, která se za nějakých 70 kaček nechá koupit i v Česku (třetinka).

Změna oproti prvnímu tripu je ovšem v tom, že pívotajm začíná už po snídani, pokud není pivo už k snídani. Není divu, byl jeden čas, kdy jsme měli déle než týden – den co den přes 40 °C, takže člověk něco vypotil, a to nemusel ani moc dlouho do kopce.

Pravidelně se stavujeme na pivu v Casillas. Je to taková větší osada po cestě z Rayones, kde je malé „smíšené zboží“. Pět krabiček sardinek, párek podezřelých klobásek, ale plnou lednici piva a kokakoly. A tak se tam na verandě hezky posedí, vykouří doutníček a vypije pivko nebo dvě. Taky jsme tam udělali skupinku a společně s majitelem a jeho synem i stařičkou flintou co pamatuje našeho Maxmiliána, jsme se vyfotili. Slíbili jsme, že příště přivezeme dárek. Fotku a bechera.

Stavili jsme se tam i loni. Předali jsme půllitr bechera a fotku, objednali jsme si pivo, pak druhé – a platíme a jedem dál, směrem k těm droboučkým Ariocarpus retusus. Cestou do auta počítáme účet, nějak se nám to nezdá. Nojo. Platili jsme tam nejdražší pivo v Mexiku. Aspoň dvakrát dražší, než jinde. Pak nám to došlo. Šéfik přišel na to, že když mu až z Evropy táhnem flašku likéru, tam nám asi měkne mozek. A jsme akorát zralí na to, aby nás pořádně natáhnul. A od té doby se tam už nestavujeme. Asi proto, že jsme tudy neměli cestu.