Během cesty v roce 2000 jsme se vypravili pod vedením Jardy Šnicera na sever Coahuily, kde jsme našli novou Escobaria grata.Stačilo by málo a svět se o této pěkné rostlině ještě nějaký čas nedozvěděl. Jeli jsme z Melchor Muzquíz na sever pustou krajinou podél Sierra del Carmen. Po cestě nejsou žádné vesnice a 400 až 600 km téměř žádní lidé, takže ani žádná příležitost k natankování benzínu. Ptali jsme se dělníků na silnici, jestli je někde na severu možno koupit benzín. „Sí, sí, v Boquillas del Carmen je gasolinera”. Se skoro prázdnou nádrží jsme dojeli do Boquillas, kde cesta končí u Rio Bravo del Norte. Američani jí říkají Rio Grande.

Městečko je pěkná díra, po benzínce ani stopy. Všude samí vojáci a ti, jak známo, mají všechno na naftu, benzínu ani kapka.

Veškeré obchody fungují výhradně v americké měně, domorodci nemluví španělsky. Rychle jsme všechny skutečnosti zjistili v místní vojenské kantýně. Benzín je za řekou v Texasu. Hospodský nám dohodil domorodce, který půjčuje kanystry. Nejsme schopni se domluvit o ceně, asi to bude zadarmo, je to kámoš.

Vše je perfektně zorganizováno místní mafií. Přes řeku jezdí prám. Cena pět dolarů. Polkneme na prázdno. Na břehu stojí několik černých taxíků, jejichž mexičtí řidiči jezdí k nejbližší pumpě. Cena obvyklá, pět dolarů. Za tři kilometry! Jak jsme pochopili cestou, pěšky by se stejně jít nedalo. Řidičův synek sedí na místě spolujezdce, celou cestu mává červeným šátkem z okna a dává americkým pohraničníkům znamení, že vše je OK.

Šťastně jsme nakoupili benzín (za slušnou americkou cenu), vrátili se za známou cenu k řece, za známou cenu přes řeku, nalili benzín do auta a pak to přišlo. Mexičan od kanystrů - ten kámoš! - se vytasil s cenou za jejich pronájem: 5 dolarů.

To už Jarda Šnicer nevydržel. Vystartoval, po prvních kontaktech rychle padla oboustranně silná slova, jejichž český překlad se nehodí vypsat: „pussy cat“, „pendecho“, „puta madre“. Mexičan se shýbl pro kámen, Jarda zaujal bojové postavení. Ostatní Mexičani se kolem nás nakupili v několika soustředných kruzích. My jsme rychle uklidili kameru a foťáky z rukou a začali vzpomínat, kdy jsme se naposledy dostali do pořádné rvačky a který Mexičan se jeví jako nejslabší...

Náčelník přes duchovní hygienu Jarda Bohata jako jediný prokázal duchapřítomný klid. Vytáhl ekvivalent v podobě 40 pesáků, jen taktak uklidnil našeho náčelníka, zaplatil požadovanou sumu a rychle jsme zmizeli.

A poučení? Kvůli dvěma stovkám korun nemá cenu si nechat rozbít huby, hodinky, brejle a auto. Velké vášně, byť by to byly vášně náčelnické, nepatří do jednání s domorodci.