11. Ochrana, ochrana, ochrana 
       - ale s rozumem
   
Rostlinná společenstva ve vyprahlých oblastech Severní, Střední i Jižní Ameriky jsou ohrožována méně než například ekosystémy tropických deštných lesů. Také je ale možné, že je jak botanikové, tak média méně sledují, protože jsou ekonomicky hůře využitelné. Dřevo pralesních velikánů se jistě zužitkuje mnohem lépe než vyschlý skelet stromových kaktusů a to samé platí i o ostatních druzích. Přesto ani polopouštní ekosystémy nejsou ušetřeny tvrdého tlaku člověka.
Ohrožení kaktusů je několikeré. Společným jmenovatelem všech problémů je prudké zvyšování počtu lidí v těchto oblastech. V rozvojových zemích představuje přírůstek asi 3 % ročně, což znamená, že by se počet obyvatel v těchto zemích měl za méně než 30 let zdvojnásobit!
Největším nebezpečím pro kaktusy všude tam, kde rostou, je nekontrolovaný chov koz, ovcí, skotu a lam. Tito býložravci nespásají přímo kaktusy, ale likvidují okolní vegetaci. Vegetační pokryv, už beztak málo zapojený, úplně ztratí soudržnost a vyklidí pole vodní erozi. Prudké a vydatné deště, které přicházejí v krátkém vlhkém období, splaví úrodnější vrstvy půdy a lokalita přestane být pro rostliny obyvatelá. Zbytky kaktusů, které se svými kořeny drží na posledních nesplavených ostrůvcích země, budou dřív nebo později odsouzeny k zániku – absolutnímu, protože na zničeném stanovišti neporoste ani jejich potomstvo.

Mezi další antropogenní vlivy, které vedou k zániku lokalit, lze řadit těžbu nerostů a hornin (zejména v Mexiku) a zábor půdy pro stavební či jiné účely. Obzvláště tristní je přeměna ploch s původními rostlinnými společenstvy na chudá zemědělská políčka. Zemědělství ve většině zemí Latinské Ameriky je velmi extenzivní, obdělávají se neuvěřitelně rozsáhlé plochy. Přitom při lepším hospodaření by stačila rozloha mnohem menší.
Zmiňované negativní vlivy jsou nevratné. Rozsudek bez možnosti odvolání – trvalé bydliště kaktusu vymazáno z mapy. Do toho všeho vstoupil v posledních několika desetiletích člověk-ochranář a konstituoval další kategorii (zřejmě nejméně závažnou, ale nejvíce medializovanou): ohrožení kaktusů amatérskými kaktusáři, sbírajícími jak rostliny, tak semena. Každá země má samozřejmě výsostné právo vytvářet zákony maximálně vyhovující místním podmínkám. 
 
Problematika ochrany přírody, a konkrétně ochrany ohrožených druhů rostlin či zvířat, je však svým způsobem nadhraniční. V Mexiku je proto největším paradoxem posledních let vyostřené tažení proti každému, kdo si do batohu – ať již záměrně, či z nevědomosti – přibalí jediný kaktus nebo pytlíček se semínky. Na druhou stranu pod radlicí těžkého buldozeru připravujícího podloží pro silnici dálničního typu hynou naráz stovky a tisíce kaktusů nejrůznějších rodů – mimochodem všechny jsou na seznamu I. nebo II. dodatku CITES. Naproti tomu semena „ukradená“ rostlině z jejích plodů mohou být v Evropě základem botanicky hodnotného materiálu. V současné době bohužel není fakticky možné získat oficiální povolení na vývoz kaktusů z Mexika. Ani na jediné semínko kaktusu, dokonce ani na jediné semínko opuncie, jejichž plody se prodávají ve všech tržnicích a „pecky“ z nich jsou odpadem, který se plive všude po ulicích. Tady už je rozum v ilegalitě.
Každý nadšený amatér by jistě rád zaplatil patřičný obolus a získal povolení na sběr určitého množství semen kaktusů, už proto, aby při své vysněné cestě do kaktusového ráje nebyl a priory darebákem, před kterým je potřeba se mít na pozoru. Jistě se vám vkrádá na mysl myšlenka, že by se to dalo zneužít, ale pohyb semen či kaktusů, které se do Evropy dostávají, by se tímto opatřením významně zprůhlednil.
Pravděpodobně neexistuje ani jediná lokalita, která by amatérským sběrem semen byla významněji ohrožena. Zato existují stovky lokalit, které již zmizely nebo v brzké době zmizí v důsledku expanze lidí, což žádný zákon neřeší…
Momentální situace je pro každého kaktusáře-entuziastu bezvýchodná. Chce-li v přírodě nasbírat hrstku diaspor pro založení nové generace kaktusů v evropských podmínkách, stává se z něj persona non grata na mezinárodní „ochranářské“ scéně.
 

Zapletenec s jedním „turbiňákem”

V roce 1996 vzbudil rozruch na kaktusářské scéně popis nového druhu kaktusu, jímž byl opravdu nádherný a zvláštní Turbinicarpus alonsoi. O dva roky později se v katalogu jedné české firmy objevila jeho semínka a všichni nadšenci je objednali, aby své sbírky rozšířili o vzácnou novinku. Dnes se na burzách prodávají naroubované i pravokořenné semenáčky, semen je tolik, že je již nikdo nekoupí ani za korunu. Druh je totiž schopen za dva roky vykvést a přinést plody. 


Vyvstal však „vážný“ problém – rostlina se u nás objevila až po nabytí platnosti úmluvy CITES (Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin), a proto byla zmíněná firma pokutována. V pořádku, řeknou si mnozí. Nyní jsou ale ve sbírkách stovek kaktusářů tisíce nelegálních kulturních semenáčků a nikdo je nemůže legalizovat. Úřední šiml tedy řehtá, kaktusáři množí a množí, a poptávka po importech je od samého začátku nulová, protože na každé kaktusářské akci můžeme koupit bedýnku kulturních semenáčů. Nestálo by za to trochu víc o takovém způsobu ochrany přemýšlet?

 

Libor Kunte, Jiří Sádlo

Článek je součástí seriálu o kaktusech
(http://vesmir.msu.cas.cz/kaktusy/kaktusy_obsah.html), který vycházel roku
2001 v přírodovědeckém časopise Vesmír (http://vesmir.cts.cuni.cz)

e-mail: Libor Kunte