O proměněném květu
Můj přítel měl sbírku kaktusů, na kterou jsem se často chodil dívat. Sám jsem se o pěstování nepokoušel, ale jejich nezvyklý vzhled uspokojoval můj smysl pro absurditu. Záliba v podivnostech, které se nenápadně ale neúprosně vytrácejí z našeho života, mne přivedla k občasnému fotografování. Musím se ale přiznat, že častěji jsem trávil čas snímáním objektů daleko pohyblivějších a uchichotanějších, kterým němá exotika těch zvláštních rostlin nemohla konkurovat.
 
Kamarád své „kytky“ - jak jim říkal – velmi miloval a já jsem jej při návštěvách zastihoval skloněného nad štětinatým a ostnatým polem, jak napjatě – jak se mi zdálo – zírá na temena rostlin, která mi ve své nepřeberné různosti splývala do několika zvláště výrazných jedinců.
 
Rozčílený přítel mne přivítal zvláště vřele. „Podívej se na támhletu kytku“ – napřáhl prst do houštiny ostnů. Ruka se mu trochu třásla a dost obtížně jsem hledal, kam ukazuje.
„Myslíš tu kuličku, co vypadá jako tenisák s pavoukama? Co s ní má být?“
„Pro kristapána, tak dlouho se už chodíš na ty kytky koukat! To nepoznáš, že bude kvést?“ – sjel mne přítel.
 
„A co má být – vždyť ti jich kvete víc?“ – nechápal jsem jeho rozrušení.
„Ale tahle ještě nikdy!“ zdůraznil a trochu rozpačitě přiznal: „mně se totiž tehdy nějak popletly výsevy a ničemu co znám se nepodobá!“
„A ty chceš, abych ti to vyfotografoval“ – konečně jsem pochopil. „Tak proč to neřekneš rovnou…“
 
Přiblížil se večer a zapadající slunce ze šikma prozařovalo spleť rostlin ve skleníku a rozsvítilo jejich trny do narudlých odstínů. Poupě rostliny, na jehož rozevření jsme čekali, bylo mnohem větší a zdálo se mi, že snad vidím, jak se zvětšuje.
 
Chápal jsem v té chvíli slabost svého přítele k těm podivným rostlinám a zmocnilo se mne totéž napjaté očekávání. Připevnil jsem přístroj s mezikroužky na stativ a jemně zaostřil na poupě, jehož protáhlý tvar se zaoblil a pomalu, neznatelně se začal rozevírat.
 
Těžko bychom vysvětlovali, proč jsme se oba ztišili a začali šeptat. Snad z povědomé naivní snahy květ nevyrušit, nebo snad nevyplašit – aby se nezastavil jeho pohyb. Ale já si myslím, že každý člověk má vrozený cit pro rozpoznání okamžiků, kdy je třeba se ztišit a tehdy se mi zdálo, že je to právě jeden z nich.
 
Sledovali jsme mlčky, jak s plynoucím časem rostlina rozevírá do posledních paprsků slunce svůj květ. V jeho záři se objevila načervenalá barva okvětních lístků, zdobených světlými drobnými pásky, které se mihotaly v narudlém šeru a dávaly květu zdání jakéhosi vířivého pohybu kolem načernalého jícnu, z něhož se vysouvaly nažloutlé tyčinky s bliznou.
 
Udělal jsem několik záběrů a pozoroval, jak světla rychle ubývá. A s ubývajícím světlem se začal květ měnit a já měl náhle dojem, že se dívám na barevný negativ – teple načervenalá barva okvětních lístků byla teď nazelenale studená a světlé čárky na nich byly tmavé, jako řada výhružných vykřičníků.
 
„Vidíš to co já?“ zašeptal jsem kamarádovi.
„Vyfoť to, rychle to vyfoť“ – šťouchnul do mne rozčileně přítel. Sledoval jsem matnici přístroje a nasnímal další sérii záběrů.
 
„Všimni si – nevoní“ – řekl tlumeně kamarád. „Kvete večer a nevoní – to je divné - nebo alespoň zvláštní“ – opravil se. Květ se ještě více rozšířil a dál se již neměnil. Složil jsem přístroj. Společně jsme se zvedli a vyšli jsme ze skleníku. Stejně jako můj přítel, vnímal jsem chladný noční vzduch jak oddechoval do dusného parna, panujícího uvnitř.
 
Příští den jsem se do skleníku nedostal. Až o týden později jsem přinesl snímky. Dozvěděl jsem se, že květ byl uvadlý už příštího dne a sám jsem viděl, v jak ohyzdný zčernalý stvol se změnila jeho měnivá, fascinující krása. Ale na mých snímcích jsme mohli znovu být svědky proměnlivého zázraku, jaký se odehrával v naší blízkosti. Zázraku tím většího, oč trpčí bylo naše zklamání, když rostlina krátce potom uhynula. Zůstalo po ní jen těch několik obrázků, které ze mne tehdy učinily kaktusáře.
 
Od těch dob jsem viděl kvést veliké množství rostlin – svých i cizích, ale nikdy jsem se nesetkal s vířivou, proměnlivou krásou, jejíž snímky jsem často s nostalgií prohlížel a které jsou vlastním důvodem tohoto vyprávění. Snad to byl optický klam, způsobený světlem zapadajícího slunce, ale kdo se odváží v nadýchané, neskutečné kráse kaktusových květů hledat optický klam?
 
Stalo se to již dávno – a přesto nepřestáváme s přítelem společně prohledávat své výsevy, zda se v nich neobjeví malé rostlinky, mající vzhled plstěného míčku, obsypaného tmavými pavoučky.

 

Otakar Svoboda
e-mail: osvoboda@synthesia.cz