Řízečky nebo apríl? Aprílová povídka č. 3 Můj příběh se stal o Velikonocích v roce 2002. Velikonoční pondělí právě vycházelo na 1. duben a já jsem už týden předem usilovně přemýšlela, jak tento den zpestřit svému příteli aprílovým žertíkem. Hlavou se mi honily možné i nemožné nápady, většinou však ty nemožné a já jsem stále nemohla vymyslet to pravé ořechové. Až dva dny před oním datem mě osvítil nápad…   Abyste pochopili pointu, musím Vás poněkud blíže seznámit se svým přítelem. Dámy ovšem musím upozornit, aby si od toho příliš neslibovaly, hranice tady určuji já… Pavla Heřtuse většina z kaktusářů velice dobře zná. Je to dlouholetý kaktusář, vášnivý (někdy i nejenom) sběratel a velký cestovatel, úplnej Emil Holub, jak já říkám! Na některých z jeho cest jsem ho doprovázela i já a tak jsem měla možnost všimnout si jedné jeho - řekněme - zvláštnosti…   Pavel nerad experimentuje s jídlem. Rád papá, což ukazuje i jeho kulaté bříško a nejraději má vepřové maso. Často jsem ho zlobila poznámkami, že kdo jí hodně vepřového, začne mu být obvykle podobný, ale jeho lásku k nezdravému jídelníčku to nikdy ani nenahlodalo. Na našich společných cestách se stravoval hlavně vepřovými steaky, z nichž cítil jistotu známého pokrmu a nebál se, že bude o hladu, kdyby novinka třeba nevyšla.   A tak nechtěl jít do krokodýlí restaurace v Jižní Africe, protože měl strach, že tam budou mít jenom pokrmy z krokodýlího masa, což on by vůbec nepozřel. Šklebil se mi, když jsem si v jedné restauraci v Čechách dala žraločí steak jenom proto abych ho ochutnala a ono se jim to moc nepovedlo. Klokaních řízečků se ani nedotkl, když jsem je udělala pro návštěvu a raději tenkrát vyluxoval veškerou oblohu se třemi krajíci chleba. Na společných exotických dovolených se zásadně vyhýbá veškerým plodům moře a vyhledává pouze plody chlévů a pastvin... Jediné, v čem se mi podařilo udělat kompromis je maso pštrosí, ale dál mě prostě nepustí…   Jenomže my ženy víme, že naši pánové kolikrát ani nevědí, co snědí. A tak když jsem mu ze zbylých klokaních řízečků udělala segedín, olizoval se až za ušima až do doby, než jsem mu sdělila co to bylo za maso. K snídani už ho odmítl se slovy: „Kdybych včera věděl, že to nebylo hovězí, nikdy bych to nejedl!” Tak vidíte, jací ti muži jsou pokrytci…   A na základě této jeho fóbie z neznámých a zvláštních potravin jsem postavila svůj loňský aprílový žertík. Maso z vepřové panenky neboli šálu, takové ty malinkaté řízečky, měkké a na jazyku se rozplývající, jsem na dva dny naložila do oleje, worchestru a sójové omáčky, jak to poslední dobou s vepřovými řízky před obalením vždycky dělám. Je to recept jedné mé kamarádky. Říká se tomu pyramidální řízky a je to báječná bašta, zvláště pak pro ty, kterým vadí typická příchuť vepřového masa, kterou smažené vepřové řízky obvykle mají. Naložením úžasně změknou, získají fantastickou chuť, výrazně se však změní i barva masa, je pak tmavě červené...Při nakládání těch mrňavých řízečků mě napadlo, že to maso ani nevypadá jako vepřové a myšlenka na žertík byla na světě. Nevěděla jsem sice, co si vymyslím, ale doufala jsem, že mě Pavel k nějakému zvířeti sám dovede…   Jen si to představte! Slavnostně prostřený stůl, bramborový salát a řízky, pochvalné mručení od stolu, o kterém jsem věděla, že nebude mít dlouhého trvání, jakmile si chlapec uvědomí netradiční rozměry řízečků. No, pravda, nějakou dobu mručel a pak se, jen tak jako mimochodem zeptal, co to je za maso. Už jsem viděla, jak mu tuhnou koutky a neuvěřitelně jsem se bavila.   „Hádej!”, zněla moje odpověď. A on hádal. Já jsem mezitím švitořila tu o tom, tu o tamtom, jakoby se nic nedělo. „Je to pštros!”, málem se uklidnil, ale z toho jsem ho rychle vyvedla. Jedl čím dál tím pomaleji a já švitořila a sledovala ho, jak mě vůbec neposlouchá a jak strašně bojuje sám se sebou. Bylo to fakt moc dobré, to mi potom přiznal, ale ta fóbie byla silnější, zkazila mu celý oběd. Vždycky mezi sousty vykřikl nějaké zvíře a já jenom řekla - NE! Dojídal poslední z pěti řízečků, když se právě dostal mezi hlodavce.   „Krysa je moc malá, ta to nebude” bručel si pro sebe, zatímco já se horečně snažila vymyslet, čím bych ho prostě děsně vyděsila a co by odpovídalo velikosti i tmavě červené barvě masa. „Nutrie!”, napovídala jsem mu. „Nutrie to není, tu znám”, odsekl už podrážděně. Vážně jsem už nevěděla, kam hovor stočit, když tu mi najednou vyvstala před očima kapibara. Největší na světě žijící hlodavec. Viděli jsme ji s Pavlem na jedné z našich cest v nějaké rezervaci v kleci a na mě tenkrát udělala obrovský dojem. Když dojedl, musela jsem se už konečně přiznat! Tak napjatou tvář jako měl tenkrát on mají jenom malé děti těsně před tím, než přijde čert s Mikulášem!   „Kapibara”, hlesla jsem a čekala, že mě vzápětí pozvrací. Pavlova reakce byla poněkud jiná. Začal hulákat: „Já to věděl, já to tušil! Ale bylo to dobrý! Ale kdybys mi to řekla hned, asi bych to nejed´!” Pak mu mužská logika doručila do úst otázku, kde jsem to maso sehnala. „V Globusu”, prohodila jsem ledabyle. „No jo, tam maj fakt všecko, to za nás nebylo! To bylo asi drahý, viď?”   To už jsem se tak dusila smíchy, že si ani nepamatuji, jakou jsem mu mrskla cenu za kilo… No, nebudu to protahovat, prostě to dál už nešlo! Vybuchla jsem v hurónský smích a zařvala pro změnu zase já na něj! „APRÍÍÍL!!! Miláčku to byl apríl! To maso bylo vepřovýýýýýý!!!!!!!”   V ten moment pro změnu vypadal jako dítě po odchodu čerta a Mikuláše, ovšem takové dítě, jež si nevzpomnělo na žádnou básničku. Naprosto nevěděl na čem je. Neuvěřitelně zmaten hleděl na prázdný talíř, jakoby hledal předmět doličný, aby ho posoudil znovu a vypadlo z něj jenom „Kecáš.”   Později mi kladl ještě několik kontrolních otázek, aby mě jako nachytal a aby se nakonec ukázalo, že to vepřové maso nebylo, ovšem bez úspěchu. Já jsem z toho všeho nakonec získala pocit, že by byl snad nakonec raději, kdyby to ta kapibara opravdu byla a on se mohl chlubit mezi přáteli, že ji jedl a že je moc dobrá… Rozhodně mi věřte, že jsem se už dlouho tak nenasmála a že tak skvělý aprílový žertík se mi ještě nikdy nepovedl a zase asi dlouho nepovede.   Mimochodem, nevíte někdo, jestli se u nás dá doopravdy sehnat maso z kapibary? Lenka Košťálová