Povídka o Kaktusovém městě Aprílová povídka č. 1 Unavená po odpolední návštěvě skleníku, přesazování semenáčků a okouknutí květů rebucií se ukládám do postele. Zanedlouho začínám pomalu usínat a ve snu se přenáším přes Atlantický oceán, až do domoviny kaktusů do Mexika.   Už, už jsem tam, kolem mne se začíná shromažďovat stále více místních obyvatel. Jsou přátelští, jako by věděli proč jsem tady, táhnou mě do okolních kopečků a ukazují mi kaktusy. Pomalu si uvědomuji, že i když neumím španělsky, rozumím jim téměř každé slovo. Kaktusy, které zde vidím jsou tak rozmanité, krásné, tak drsné, jako by vystihovaly ráz zdejší krajiny.   Ale tím největším překvapením pro mě bylo zjištění, že v Mexiku existuje kaktusové město. Všechno zde má tvar nejrůznějších kaktusů. Domy připomínají vysoké cereusy, hvězdárna se podobá astrophytu i se svými vločkami, malá kavárnička vypadala jako mamilárie, sedí se zde na napodobeninách mohutného „grusóna” a jako stůl nám posloužila maketa diskovitého ariocarpusu.   Kolem domů a vlastně kolem celého města rostou další desítky, ne-li stovky kaktusů. Ve městě jsou také tržnice a stánky, ale neprodává se v nich jen oblečení s náměty kaktusů, ale i mnoho dalších drobností připomínající kaktusy a návštěvu v tomto městě, kde i rohlíky mají tvar kaktusů. Najednou se krásné modré nebe zatáhlo a začal padat sníh. Natáhla jsem ruku, na ní mi dopadaly sněhové vločky připomínající malé květy mamilárií.   Bylo to tak krásné, neuvěřitelné, úžasné ani se mi odtud nechtělo odejít, ale musela jsem, protože začal zvonit budík, což značilo, že musím vstát do školy. Ještě naposled jsem se podívala na toto krásné město, přeletěla oceán a vrátila se zpět domů. Lenka Zemánková, Lichnov