| V době vydání tohoto čísla
I. N.CACT (přesněji 11. dubna 2003)
oslaví významné životní jubileum
nestor českých kaktusářů a první
„Zlatý Alberto” Rudolf Šubík. Známe ho všichni,
neboť silně pochybuji o tom, že by
kdokoliv z našich kaktusářů neviděl
některou z tisíců jeho fotografií v časopisech
nebo v nějaké knížce. Rudolf ve svých
osmdesáti letech žije tak intenzívně,
až se člověku tají dech a český závistivec
má opravdu co závidět. Pokud to ještě
nevíte, tak Rudolf změnil trvalé bydliště
a před třemi lety se přestěhoval z Prahy
do Luštěnic u Mladé Boleslavi.
|
|
 |
Opustil skromný
malý byt v neudržovaném objektu pro zaměstnance
BZ a měl při tom štěstí, že se ho ujal
starosta Luštenic, kaktusář a cestovatel Václav
Jakubec. Ten se o Rudolfa stará jako o svého
otce a tak díky této péči Rudolf velmi dobře
zvládnul „přesazení starého stromu“.
Rudolf Šubík
opravdu nezahálí a v posledních letech byl
znovu na cestách za exotickými rostlinami (Peru
v roce 2000, Kypr v roce 2001 a Mexiko v r.
2002). Všude samozřejmě fotografoval a dále
rozšiřoval svůj obsáhlý archív diapozitivů.
Loni stihnul připravit s Liborem Kuntem knihu
Encyklopedie kaktusů, v níž nakladatelství
REBO použilo 542 jeho fotografií. Mnoho jeho
fotografií se stále objevuje v časopisech a
jejich počet těžko někdo někdy spočítá.
Rudolf nechybí
na žádné větší kaktusářské akci
(sympozia, otevírání či zavírání sezóny
atp.) a pokud na nich začne vyprávět své zážitky
z cest nebo spolupráce s kaktusářskými veličinami
minulosti, má vždy mnoho nadšených posluchačů.
 |
Rudolf Šubík s knihou o
Peru
|
Považuji
za vhodné, abych citoval úryvek z brožurky „Náš
přítel Rudolf”, kterou jsem s ním připravil
u příležitosti udělení ceny Zlatý Alberto
2000:
„Později jsem si zařídil místnost jako
ateliér na chalupě, tam jsem také vyvolával
fotky, ale dneska už to není pravda, zejména
potom, co mi chalupu navštívili lupiči, některé
součástky odnesli a jiné poničili. Snad tam
zase budu něco dělat, až budu v důchodu.
Až v důchodu ?
No jistě, já to počítám tak, že v opravdovém
důchodu budu, až mi bude osmdesát! Já bych ještě
chtěl znovu cestovat. Hrozně rád bych jel třeba
do Argentiny, nebo znovu do Bolívie, taky se mi
dosud nepodařilo podívat se do Amazonie, i když
jsem byl už na okraji této oblasti při druhém
pobytu v Peru. Už jsem toho viděl v Peru a v
Chile hodně, ale chtěl bych si zopakovat návštěvu
těch oblastí, kde jsem byl při prvním pobytu
v jižní Americe…”
Vsadím se s kýmkoliv,
že Rudolf Šubík toto své předsevzetí nesplní
a pomyslnou hranici posune dále nejméně o
deset let. Když jsem ho navštívil v březnu
t. r., tak se připravoval na další výlet do
Peru za přítelem Karlem Knížetem, třídil své
diapozitivy a plánoval další publikaci s
kaktusářským i cestopisným zaměřením.
Je dost pravděpodobné,
že až budete číst tyto řádky v internetových
novinách, bude se Rudolf místo dubnové oslavy
toulat někde v Andách a fotografovat kaktusy,
které má tolik rád.
Za všechny příznivce
I.N.CACT novin chci tedy Rudolfu Šubíkovi popřát
hodně zdraví a stále tolik elánu, který by
mohl rozdávat všem, co jsou o desítky let mladší.
Největší radost by nám v následujících
dnech udělal, kdyby vzpomínaný nástup do důchodu
zase o pár let odloží.
- Text a foto
Jan Gratias
Nedá mi to,
abych se ke gratulaci nepřidal i já. Mám na to
dokonce – jako jeden z redaktorů těchto novin
i jakési nepsané právo a snad trošku i
povinnost. A tohoto práva se hodlám chopit
jaksi netradičně, a možná i ne příliš
konvenčně.
Měl jsem totiž
to štěstí, že jsem se s cestovatelem Rudolfem
jedné cesty účastnil. Bylo to loni, a bylo to
Mexiko. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy,
jak to Rudolfek bude zvládat po fyzické stránce.
Aklimatizace, horko, strmé kopce, nedostatek
hygienických možností – atd. Ale nakonec se
ukázalo, že tenhle 79 let mladý chlapík byl
bezvadný, vlezl i tam, kde jsem toho plný kecky
měl i já, o 20 let mladší mladík.
 |
Rudolf Šubík v Mexiku v
r. 2002 (foto PP)
|
A
byla s ním i sranda. Je pohodový, někdy snad až
příliš. To ukázal už na samotném začátku
cesty, při průchodu ruzyňským letištěm.
Rudolf prostě prošel kolem bezpečnostní služby
bez povšimnutí – zastavil se až poté co ho
policista dohonil, zastavil a požádal ho o nějaké
doklady. Rudolfek sáhl do kapsy, něco vytáhl a
zároveň mu z kapsy vypadl celý vějíř papírů,
včetně předloňských účtů z hypermarketu.
Benevolentně si toho chlápka v uniformě od
hlavy k patě prohlédl a monšalantně pravil,
ukázaje prstem na papíry pokrytou podlahu: „vyberte
si co je vám libo”.
Takže Rudolfku.
Mnoho štěstí, zdraví a pohody do další desítky
let cestovatelských a fotografických aktivit Ti
za sebe i za čtenáře našich novin
přeje
Pavel Pavlíček
|
